← PhDr. Eduard Stehlík

V dobách panování komunistického režimu se 29. srpna do Banské Bystrice sjížděly nejrůznější delegace, aby si zde připomněly výročí vypuknutí Slovenského národního povstání. Zaznívaly projevy, v nichž se hovořilo o bojích s okupanty a významných komunistických představitelích, kteří to prý tehdy všechno zorganizovali. Zdánlivě řečníci na nic nezapomněli. Přesto v jejich vystoupeních cosi chybělo. Chyběla jména skutečných hrdinů. Těch statečných mužů, kteří doopravdy povstání připravili, řídili ho, bojovali v něm a mnozí z nich zaplatili za své hrdinství životem. Záhy po únoru 1948 byli k zapomnění odsouzeni oba nejvýznamnější povstalečtí velitelé – generálové Rudolf Viest a Ján Golian. Později byli sice „vzati na milost“, avšak jména jejich spolubojovníků – Mikuláše Ferjenčíka, bratří Veselových, Viliama Žingora a mnoha a mnoha dalších se do našich dějin mohla vrátit teprve po listopadu 1989. Až tehdy se také konečně mohlo začít hovořit o tom, že povstání nebylo jen záležitostí partyzánů, ale že hlavní tíhu bojů nesly jednotky 1. čs. armády na Slovensku, kterou 19. září 1944 zřídil prezident republiky Edvard Beneš a jež podléhala Hlavnímu velitelství v Londýně. A že v SNP vedle příslušníků bývalé slovenské armády a partyzánských oddílů sehráli mimořádně důležitou roli vojáci zahraničních jednotek čs. armády – zejména 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR (velitel plukovník Vladimír Přikryl) a 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR (velitel štábní kapitán František Fajtl), z nichž mnozí na východní frontu dorazili z Velké Británie. Povstalecká armáda sváděla na přelomu léta a podzimu 1944 po dva dlouhé měsíce tvrdé boje s početně mnohem silnějším a lépe vyzbrojeným nepřítelem. Utrpěla těžké ztráty a na konci října 1944 musela ustoupit do hor, kde přešla na partyzánský způsob vedení války. Oba velitelé povstání, generálové Viest a Golian, padli 2. listopadu 1944 do německého zajetí a na jaře 1945 byli německými nacisty zavražděni. Přesto však není možné na Slovenské národní povstání pohlížet jako na neúspěšné. Po dlouhou dobu vázalo velké nepřátelské síly, které Němci zoufale potřebovali na jiných bojištích. Bojovníci povstání tím zásadně přispěli ke konečné porážce nacismu a osvobození Československé republiky. Neměli bychom proto na Slovenské národní povstání zapomínat, a to přesto, že místa bojů i hroby hrdinů leží od 1. ledna 1993 za hranicemi naší republiky. Právě dnes, kdy uběhlo jedenaosmdesát let od chvíle, kdy povstání vypuklo, je na vzpomínku ten správný čas.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici