← PhDr. Eduard Stehlík

Už si doopravdy přesně nepamatuji, kdy jsem ty věty napsané armádním generálem Ludvíkem Krejčím na počátku osudného září roku 1938 četl poprvé, avšak zapůsobily na mě natolik, že je znám dodnes zpaměti. Znějí: „Nadešla osudová doba našeho národa, která vyžaduje osudových rozhodnutí. Cíl Německa je Černé moře. Pro náš národ nebude slitování. Nebude-li se brániti, bude bídáckým a všemu lidství se příčícím způsobem vyhlazen. Když zemříti, tak čestně.“ Jejich autor se narodil 17. srpna 1890, tedy právě před 135 lety, v Tuřanech u Brna jako nejmladší z osmi dětí místního sedláka Františka Krejčího a jeho manželky Amálie, rozené Fröhlichové. Po studiu na reálném gymnáziu ve Vyškově, Vyšší lesnické škole v Písku a absolvování vojenské prezenční služby se stal mysliveckým adjunktem u státního lesního úřadu v Nuštaru (na území dnešního Chorvatska), kde působil až do vypuknutí 1. světové války. V rámci mobilizace nastoupil Ludvík Krejčí na konci července 1914 k c. a k. bosensko-hercegovskému pěšímu pluku č. 4 v Terstu, s nímž se podílel na obraně Kotoru před útoky černohorské armády. Na podzim 1915 se zúčastnil bojů se srbskými a černohorskými jednotkami u Višegradu, následovaly krvavé srážky o Lovčen a Golo Brdo a poté nasazení do bojů v Albánii. V polovině dubna 1916 byl přemístěn na italskou frontu, kde bojoval až do konce září 1916 a následně byl odeslán na rumunskou frontu do Sedmihradska, kde padl 17. května 1917 do ruského zajetí. V zajateckém táboře však Ludvík Krejčí dlouho nepobyl. Již na konci června 1917 se přihlásil do čs. legií a vzápětí byl zařazen do důstojnického kurzu v Borispolu, po jehož absolvování nastoupil jako velitel praporu k 6. čs. střeleckému pluku. V březnu 1918 se jako velitel jeho III. praporu vyznamenal v bitvě u Bachmače, v níž se mu podařilo udržet tento významný železniční uzel před soustředěným náporem německých jednotek. Vynikající vojenské schopnosti projevil Ludvík Krejčí i po vypuknutí konfliktu mezi čs. legiemi a bolševiky na jaře 1918. Na počátku bojů velel jednotkám, které dobyly Marjanovku a Omsk a v červenci 1918 převzal velení na tzv. kungurské frontě. Zde se mu podařilo dobýt většinu železničních stanic mezi Jekatěrinburgem a Kungurem, za což byl v říjnu 1918 ustanoven velitelem 6. čs. střeleckého pluku. Již na konci prosince téhož roku převzal funkci velitele 2. čs. střelecké divize bojující tehdy na uralské frontě, a úspěšně jí velel až do jara 1920. Dne 26. dubna 1920 se spolu se svými podřízenými nalodil na loď „President Grant“, na níž se se přes Singapur, Suez a Terst vrátil v polovině června 1920 do vlasti. V Československu byl Ludvík Krejčí na konci července 1920 ustanoven velitelem brněnské 6. pěší divize, v jejímž čele setrval až do srpna 1923, kdy byl vyslán ke studiu na prestižní Vysoké škole válečné v Paříži. Po jejím ukončení se stal v srpnu 1925 na dlouhých sedm let velitelem 4. pěší divize v Hradci Králové, aby v prosinci 1932 zamířil do Košic, kde převzal funkci velitele tamního Zemského vojenského velitelství. Na tomto významném postu však setrval pouhých jedenáct měsíců. V listopadu 1933 byl totiž nečekaně vybrán za nového náčelníka Hlavního štábu čs. branné moci. Tuto nejvýznamnější armádní funkci Ludvík Krejčí přebíral v nesmírně vážné době, kdy se nebezpečí hrozící mladé republice zvyšovalo prakticky ze dne na den a odpovědnost za obranu země, která na něj byla vložena, byla mimořádná. On však brzy prokázal, že je mužem na svém místě. Provedl rozsáhlou reorganizaci armády, přepracoval stávající operační plány, zahájil výstavbu opevnění a podařilo se mu zajistit dodávky kvalitních moderních zbraní. Během několika málo let se díky němu čs. armáda změnila k nepoznání, a přestože na podzim 1938 dosud nebylo vše zcela hotovo, představovala protivníka, jenž by agresorovi dokázal po řadu týdnů klást velice tvrdý odpor. Když byla 23. září 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace a vzniklo Hlavní velitelství, stanul v jeho čele logicky právě Ludvík Krejčí. Namísto rozkazu k boji však přišel Mnichov, rozkaz ke kapitulaci a odstoupení pohraničních oblastí ČSR. V těchto nesmírně těžkých chvílích nejen pro stát, armádu, ale i pro něj osobně, provedl Ludvík Krejčí zabezpečení nových hranic, řídil demobilizaci armády a její přechod na výrazně modifikovanou mírovou strukturu, avšak jen do února 1939. Dnem 1. března 1939 byl totiž na nátlak Německa ze své funkce odvolán. O pouhé dva týdny později přišel 15. březen 1939 a s ním okupace zbytku Československa a následné vyhlášení protektorátu Čechy a Morava. Ludvík Krejčí se okamžitě pokusil zapojit do domácího odboje proti Němcům, avšak jako bývalý vysoký představitel armády, navíc veřejně známý, se záhy ocitl pod stálým dohledem gestapa. Proto se rozhodl na jaře 1941 odstěhovat i s rodinou z Prahy k manželčiným rodičům do Jablonného nad Orlicí. Jak se však mělo nedlouho poté ukázat, ani zde nebyl před nacistickými bezpečnostními složkami v bezpečí. Dne 14. října 1941 byl Ludvík Krejčí zatčen, převezen do Prahy a vyslýchán v souvislosti s odbojovou organizací tzv. prstýnkářů. Následoval převoz do terezínské Malé pevnosti, kde ho na konci května 1942 zastihla zpráva o uskutečnění atentátu na Reinharda Heydricha a vyhlášení stanného práva. Dne 5. června 1942, tedy právě den po protektorově smrti, byl náhle převezen na Pankrác. Všeobecně se soudilo, že bude popraven. K tomu však naštěstí nedošlo a 22. července 1942 byl zcela neočekávaně propuštěn. Až do osvobození žil poté pod policejním dohledem v Jablonném nad Orlicí. Zatčen již sice znovu nebyl, ale v říjnu 1942 a v srpnu 1943 si ho opakovaně předvolal státní tajemník Karl Hermann Frank a sondoval možnost, zda by ho bylo možné nějak propagačně využít, což generál kategoricky odmítl. Po osvobození republiky byl sice Ludvík Krejčí opět povolán do činné služby, avšak pouze formálně. Nové velení armády pro něj nenašlo odpovídající funkci a byl proto 1. února 1947 přeložen do výslužby. Po komunistickém puči žil pod bedlivým dohledem Státní bezpečnosti a byl vystaven soustavnému šikanování ze strany místních komunistů v Jablonném. V červenci 1950 následovala degradace na vojína a v květnu 1953 odebrání penze s odůvodněním, že je bývalým „horlivým přisluhovatelem dřívějšího kapitalistického řádu“. Ludvík Krejčí se tak ocitl zcela bez prostředků a aby zajistil dcery i vážně nemocnou manželku, začal v Jablonném nad Orlicí pracovat jako pomocný dělník v továrně na nitěné knoflíky, která byla nedlouho předtím znárodněna jeho tchánovi. Přes pokročilý věk a těžký pracovní úraz, který zde utrpěl, zde byl nucen pracovat řadu let. Vojenská správa mu totiž částečný důchod vyměřila teprve v roce 1969. Pan generál si ho však bohužel dlouho neužil. Zemřel náhle 9. února 1972, ve věku nedožitých dvaaosmdesáti let. Osmnáct let po své smrti, v květnu 1990, byl Ludvík Krejčí plně rehabilitován, posmrtně mu byla navrácena hodnost armádního generála a v říjnu 2017 byl vyznamenán Řádem Bílého lva „za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu“. Nic z toho se však již bohužel nedozvěděl…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici