← PhDr. Eduard Stehlík

Čech v srbské armádě? A kde se tam vzal? Takové otázky zazněly, když jsem před dvěma dny zveřejnil svůj příspěvek věnovaný brigádnímu generálovi in memoriam Jiřímu Jarošovi. A já jsem si uvědomil, že zatímco o tom, že v letech 1. světové války existovaly v Rusku, Francii a Itálii čs. legie, přeci jen jistá povědomost existuje, to, že čeští vojáci bojovali za naši samostatnost i v srbských uniformách, již tolik známé není. Proto jsem se této složce našich legií rozhodl věnovat dnešní příspěvek. V listopadu 1916 dorazily do své domovské posádky – černomořské Oděsy – zbytky 1. srbské dobrovolnické divize. Šlo o jednotku, která se v uplynulých dvou měsících proslavila v krvavých bojích v Dobrudži. Svými nadřízenými bývala vysílána do míst, kde jiní zklamali, svěřené úkoly plnila hrdinně, bez ohledu na únavu, zranění a stovky svých padlých. Dnes již u nás takřka nikdo netuší, že v řadách tohoto elitního útvaru, bojovaly také čtyři stovky českých důstojníků a vojáků. Bojovali sice v srbských uniformách, často dokonce i pod přijatými cizími jmény, avšak cílem, pro nějž dávali všanc vlastní životy, bylo znovuobnovení české státnosti. Příslušníci čs. legií jim později začali říkat „srbáci“. A z tohoto označení byla cítit úcta i obdiv. Do srbské armády v Rusku většina z nich vstoupila ze zajateckých táborů krátce poté, co se zkomplikovala jednání mezi carskou vládou a čs. představiteli o vytvoření čs. armády na ruském území. Nutno přiznat, že Srbové měli tehdy podstatně výhodnější, vyjednávací pozici než Češi. Pomineme-li tradiční politické a náboženské vazby mezi Srbskem a Ruskem, byla to především ta skutečnost, že zatímco zřizování srbských jednotek nepředstavovalo žádný mezinárodně-politický problém, protože Srbsko jako stát existovalo, v případě Čechů byla situace odlišná a carské Rusko se chtělo vyhnout obvinění, že vyzbrojuje válečné zajatce a nutí je bojovat proti vlastní zemi. K největšímu bojovému nasazení českých dobrovolníků v srbských uniformách došlo právě v rumunské Dobrudži, kde se na konci léta 1916 1. srbská dobrovolnická divize, střetla v krvavých bojích s armádou generála Augusta von Mackensena, tvořenou německými, bulharskými a tureckými jednotkami. Mezi těmi, kdo zde tehdy utrpěli těžké ztráty, ale zároveň se výrazně vyznamenali, byli i Češi. Z 89 našich důstojníků 10 padlo, 46 bylo raněno a dalších sedm vážně onemocnělo. Jen šestadvacet tak přežilo dobrudžské tažení bez úhony. Za prokázané hrdinství Češi obdrželi nejen mnoho ruských a rumunských vyznamenání, ale i sedm desítek vysokých vyznamenání srbských, mezi nimi čtyřikrát dokonce i jedno z nejvyšších – Karadžordževu zvezdu! Krátce po bojích v Dobrudži však zesílil tlak na vstup českých důstojníků do našich legií v Rusku. Situace se tehdy opravdu začínala měnit – Česká družina byla reorganizována na pluk a později dokonce brigádu, hovořilo se i o vzniku čs. divize. Není proto divu, že se Češi rozhodli odjet z Oděsy do Kyjeva, ke svým. Jejich příchod naše jednotky výrazně obohatil, protože dorazili nejen důstojníci a vojáci stateční, ale také zkušení. Srbský vojenský výcvik byl totiž tehdy mnohem modernější než rakouský a ruský. Možné je zmínit především taktiku malých úderných skupin bojujících ručními granáty na krátkou vzdálenost, která byla našimi jednotkami velice úspěšně využita v památné bitvě u Zborova 2. července 1917. Do čs. legií v Rusku však všichni Češi nevstoupili. Vazby některých z nich na srbskou armádu byly takové, že v ní zůstali až do března 1918. Teprve poté ji, až na několik málo jednotlivců (zejména specialistů, za něž nebyla rovnocenná náhrada), poslední čeští vojáci opustili. Celkem šlo o 43 důstojníků a 216 vojáků, kteří odjeli k tvořící se čs. brigádě do Francie. I zde prokázali svou statečnost a neohroženost. V krvavých bojích u Terronu a Vouziers v říjnu 1918 byl každý druhý padlý čs. důstojník „srbák“… Ti, kdo se se „srbáky“ setkali v letech následujících, většinou vzpomínali, že se na nich doba strávená v řadách srbské armády nesmazatelně podepsala. Byli odvážní, přímí, často však strozí, jen těžko hledající kompromisy, odhodlaní jít za svým cílem vždy až do krajnosti. Jediné, co pro ně mělo cenu, byla vlast a její svoboda. Pro ni byli bez zaváhání ochotni položit i vlastní život. A činili tak nejen na frontách první světové války, ale i v dobách pozdějších. Přesto jejich jména a osudy bohužel zmizely v zapomnění…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici