← PhDr. Eduard Stehlík

Tento víkend jsem po dlouhé době strávil na Náchodsku a v Orlických horách. Tam, kam jsem kdysi jezdíval za dědečkem, do míst, jež jsem si zamiloval, a která mě v mnohém ovlivnila. Mimo jiné i tím, že jsem se právě zde seznámil s naším předválečným opevněním. Na jeho železobetonové monolity, které dodnes svými prázdnými střílnami střeží horská údolí, důležité komunikace i křižovatky cest, tu totiž narazíte doslova na každém kroku. Asi jako každého, mě zpočátku zajímala především tloušťka stěn pěchotních srubů i malých řopíků, stejně jako to, jakými zbraněmi měly být vyzbrojeny a jak velké zásoby munice a proviantu v nich měly být uloženy. Jednoho dne jsem si však uvědomil, že se v té suché řeči čísel kamsi vytratili lidé. Muži, kteří na podzim osmatřicátého roku ve střeleckých místnostech čekali na rozkaz k palbě, který nepřišel. A začal jsem přemýšlet nad tím, jak jim tehdy asi bylo. Nad pocity vojáků, kteří byli poraženi bez boje, nad osobními tragédiemi, jež se zde odehrály. Měl jsem to obrovské štěstí, že jsem se měl možnost s několika stovkami z nich osobně sejít a oni mi vypravovali své příběhy. Od května 1938 žili prakticky jako ve válečném stavu. Stále dokola jen služby, výcvik u zbraní, několik hodin odpočinku a zase služba. Ve chvílích volného času budovali překážky z ostnatého drátu. Ruce měli rozedřené do krve, ale nestěžovali si. Byli rádi, že se tak alespoň na chvíli dostanou na čerstvý vzduch. V objektech bylo syrovo, nevlídno, na stěnách se srážely kapky vody. Přikrývky za jedinou noc zvlhly a nebylo kde je usušit. Usínali ve vlhkých uniformách a zuby jim drkotaly zimou. Pokašlávali, trpěli horečkami, ale přesto se nehlásili nemocní. Říkali si, že si válka nevybírá, a že přece musejí něco vydržet. Pro republiku, pro Československo, pro svou vlast! Netušili, že si budou muset projít něčím mnohem, mnohem, horším. Po měsících tvrdého výcviku, během nichž se takřka poslepu naučili ovládat zbraně a zařízení svých objektů, přišla všeobecná mobilizace. Přivítali ji s nadšením. Nebáli se války, která se zdála být za dveřmi. Konečně měl přijít konec ústrkům, provokacím i ozbrojeným útokům, na něž dosud nesměli reagovat. Konečně měli mít možnost ukázat, že se nebojí, že jsou připraveni. Namísto toho přišla zrada. Kapitulace. Ústup bez boje. Nikdo tomu zprvu nechtěl uvěřit. Tak absurdní myšlenka se příčila zdravému rozumu. Jak něco takového prožívá voják odhodlaný raději padnout, než aby vydal svůj objekt nepříteli? Ti, kteří si touto zkušeností prošli, o ní až do konce svých dní nemohli hovořit bez pohnutí. Zažil jsem to mnohokrát. Když jsme při našem rozhovoru došli až sem, začal se jim chvět hlas, skrývali slzy. Pocit bezmoci, potupy a nezměrné bolesti nezmizel ani po dlouhých desetiletích… Mnichov přinutil naše vojáky opustit opevnění bez boje. Na železobetonových stěnách pevnostních objektů po nich dodnes zůstaly místy patrné zbytky nápisů: Nikoho se nelekáme! Hraničáři nikdy nezklamou! Za vlast i životy dáme! Vytrváme! Byli jsme a budem! V září 1938 jim to, co v nich slibovali, bylo znemožněno splnit. Nikdy se s tím nesmířili. Bojovali a umírali za svobodu své zotročené vlasti v domácím odboji, ve Francii, Velké Británii, v písečných dunách severní Afriky i na zasněžených pláních východní fronty. Bojovali a nevzdávali se. Všem dokázali, že jsou všechno možné, jenom ne zbabělci. Až zase jednou v krajině spatříte šedivé, mechem obrostlé pohraniční pevnosti – pomníky jejich odhodlání z podzimu 1938 – vzpomeňte si na tyto statečné muže. Muže z pevností. Opravdu si to zaslouží!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici