← PhDr. Eduard Stehlík

Po zveřejnění mého pondělního příspěvku, věnovaného čs. jednotce existující od února 1952 v rámci americké armády na území Spolkové republiky Německo, se na mě někteří z vás obrátili s prosbou, zda nevím něco bližšího o osudech jejího velitele, majora Karla Černého. Protože jsem měl tu čest ho osobně poznat a opakovaně ho u něj doma v Norimberku navštěvovat, rozhodl jsem se dnes psát právě o tomto mimořádnému muži. Zcela jistě si to zaslouží. Karel Černý se narodil 27. prosince 1914 v Lišově nedaleko Českých Budějovic jako prvorozený syn místního řezníka a obchodníka Václava Černého a jeho manželky Anny, rozené Perekové. Po studiu na českobudějovické obchodní akademii, kde v červnu 1935 úspěšně odmaturoval, nastoupil vojenskou prezenční službu u pěšího pluku 48 v Benešově. Zde absolvoval jak základní výcvik, tak i školu na důstojníky pěchoty v záloze, ale protože se mu v uniformě zalíbilo, nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích. Po roce náročného studia zamířil v září 1937 jako novopečený poručík k horskému pěšímu pluku 4 v Tornaľe na Slovensku. U něj se však příliš dlouho neohřál. Již v lednu 1938 byl totiž přemístěn k hraničářskému pluku 6 – elitní jednotce určené pro boj v pohraničním opevnění. Na novém působišti prožil jak květnovou ostrahu hranic, tak i tragické mnichovské dny a následnou kapitulaci. Když ztratila existence pevnostních jednotek po Mnichovu své opodstatnění, ocitl se Karel Černý v lednu 1939 u cyklistického praporu 5 ve Slavkově u Brna. Zde ho 15. března 1939 zastihla okupace a následný vznik protektorátu. Se stavem věcí se však nesmířil a rozhodl se odejít za hranice. V březnu 1940 se ukryl ve vlakovém transportu opouštějícím území protektorátu a podařilo se mu projet přes bývalé Rakousko až do Jugoslávie. Odtud pokračoval přes Řecko, Turecko a Sýrii do Francie, kde byl 4. dubna 1940 v Agde zařazen do čs. zahraniční armády. Službu konal u pěšího pluku 1 v Pezenasu, a to jako II. plukovní pobočník. Právě s ním se v červnu 1940 zapojil do bojů s Němci na západní frontě a za prokázané hrdinství byl vyznamenán. Po porážce Francie byl Karel Černý spolu se zbytky 1. čs. divize evakuován do Velké Británie. Zde byl po vzniku 1. čs. smíšené brigády nejprve zařazen k četě obrany proti letadlům a v červnu 1941 ustanoven zpravodajským důstojníkem 1. pěšího praporu v Moretton Paddox. V této zodpovědné funkci působil nepřetržitě až do srpna 1943, avšak v mezidobí rozhodně nezahálel. Absolvoval řadu specializovaných kursů, mezi jinými v létě 1942 i britský assault course na STS 25 (Special Training School) ve Skotsku a dva týdenní parakursy na STS 51 v Ringway u Manchesteru, které byly základním předpokladem pro jeho plánované vyslání na území protektorátu, k němuž se dobrovolně přihlásil. K jeho velkému zklamání však byla operace, jíž se měl zúčastnit, odložena na neurčito. Když se proto na jaře 1943 objevila možnost nechat se přeložit k naší vojenské jednotce v SSSR, ani na okamžik nezaváhal a po několika odkladech se v září 1943 vydal na cestu. Příjezd do Moskvy však Karlovi Černému přinesl nepříjemné rozčarování. Z britských ostrovů odjížděl s tím, že se stane velitelem protitankové roty, s níž vyrazí na frontu. Namísto toho však byl ustanoven pobočníkem generála Heliodora Píky, náčelníka Čs. vojenské mise v SSSR. Jeho protesty, že do Sovětského svazu přijel proto, aby konečně mohl bojovat, mu nebyly nic platné a musel se podřídit. Štěstí se na něj usmálo teprve v březnu 1944, kdy byl odeslán do Jefremova, kde se stal velitelem speciálního Oddílu pro zvláštní úkoly. V důsledku zranění při výcviku byl však počátkem května 1944 přeložen zpátky do Moskvy, kde opět převzal funkci pobočníka náčelníka mise. Na tomto místě poté působil nepřetržitě až do 26. února 1946 (z toho od června 1945 jako zástupce náčelníka), kdy se po dlouhých šesti letech vrátil zpátky do vlasti. V dubnu 1946 se Karel Černý stal velitelem samopalného praporu 12. tankové brigády v Toužimi, s nímž se na podzim téhož roku přemístil do Českého Krumlova. Po roce stráveném v jižních Čechách byl jako mimořádně schopný důstojník v říjnu 1947 povolán do II. ročníku prestižní Vysoké školy válečné v Praze. Konec všem jeho plánům však udělal únor 1948 a příchod komunistů k moci. Jako „Píkův člověk“ byl Karel Černý ze studia okamžitě vyloučen a přeložen k pěšímu pluku 29 do Jindřichova Hradce, kde vykonával podřadnou funkci zástupce velitele jednoho z jeho praporů. Ani to však nestačilo. Již 26. června 1948 byl zatčen a po tři dny v Praze vyslýchán orgány nechvalně proslulého Reicinova obranného zpravodajství. Následovalo odeslání na tzv. zvláštní dovolenou a 1. října 1948 přeložení do výslužby (generál Heliodor Píka byl již tou dobou vězněn, v lednu 1949 odsouzen k trestu smrti a 21. června 1949 v Plzni na Borech komunisty zavražděn). Po nuceném odchodu z armády si Karel Černý našel zaměstnání u zemského úřadu v Praze. Když však byl koncem dubna 1949 opětovně zatčen a vyslýchán orgány OBZ, uvědomil si, že mu jde o život. Ihned po propuštění již proto na nic nečekal a 29. dubna 1949 překročil hranice do Německa, za což byl v nepřítomnosti degradován na vojína a odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody. Aby se mu komunisti alespoň nějak pomstili, uvěznili jeho snoubenku Věru… V exilu se Karel Černý ihned zapojil do boje proti komunistickému režimu v Československu. Od září 1949 působil u 946th Signal Service Company ve Frankfurtu nad Mohanem, což bylo krycí označení zpravodajské ústředny plukovníka Jaroslava Kašpara-Pátého, jež byla součástí zpravodajské sítě podplukovníka americké armády Charlese Kateka. Hlavní úkol na něj však teprve čekal. Počátkem listopadu 1951 totiž po konzultacích s generálem Sergějem Ingrem (bývalým ministrem národní obrany čs. exilové vlády v Londýně), začal organizačně připravovat zřízení čs. strážní roty u americké armády v Německu. Dne 4. února 1952 se Karel Černý skutečně stal velitelem 4091st Labor Service Company (Czechoslovak) v Nahbollenbachu, jež měla být zárodkem budoucí čs. zahraniční armády 3. odboje. V čele této jednotky stál poté nepřetržitě až do svého odchodu do výslužby 31. prosince 1979, tedy takřka osmadvacet let! Poslední roky svého života prožil Karel Černý v Norimberku. Přestože mu byla několikrát nabídnuta možnost trvale se usadit v USA, vždy to odmítl. Nikdy také nepřijal ani německé, ani americké občanství, ale zůstal čs. uprchlíkem a používal tzv. Nansenův pas. V pondělí 8. dubna 1991 večer mi zazvonil telefon a od Karlovy manželky Madeleine – Madlenky, jak jí říkával, jsem se dozvěděl smutnou zprávu, že 5. dubna 1991 Karel navždy odešel. Krutá nemoc, jejíž první příznaky se projevily na podzim 1990, měla bohužel velice rychlý průběh. O několik týdnů později byla Karlovi Černému rozkazem ministra národní obrany navrácena hodnost majora pěchoty a týmž rozkazem byl v rámci společenské rehabilitace povýšen do hodnosti plukovníka. To se však již bohužel nedozvěděl…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici