← PhDr. Eduard Stehlík

To, že existoval 2. odboj, tedy boj proti německým okupantům v letech 2. světové války, nikdo nezpochybňuje. Čas od času však můžeme bohužel dosud zaslechnout, že neexistoval 3. odboj, tedy odboj proti komunistické totalitě. Podíváme-li se přitom na protikomunistický odboj z počátku padesátých let a srovnáme jeho směry a projevy s odbojem proti nacistům za 2. světové války, s překvapením zjistíme, že se prakticky v ničem neliší. S jedinou výjimkou: tentokrát krutý nepřítel nemluvil německy, ale česky… Jak tedy 3. odboj vypadal? I on se organizačně dělil na odboj zahraniční a odboj domácí, které spojoval stejný cíl – svržení komunistického režimu a znovunastolení masarykovské demokracie. I osudy politiků a vojáků, kteří odešli za hranice po únoru 1948, se od těch válečných lišily pramálo. Začaly vznikat orgány exilové politické reprezentace (Rada svobodného Československa), nechybělo zahraniční rozhlasové vysílání a nezaháleli ani vojáci. Podobně jako za 2. světové války se bezodkladně zapojili do zpravodajské činnosti, která nám jen o několik málo let dříve získala u Spojenců mimořádné renomé. Možná, že někdo namítne, že na rozdíl od válečných let chyběla zahraniční armáda. To je však zásadní omyl. Pokud bychom již pominuli skutečnost, že se po roce 1948 do britského královského letectva (RAF) vrátilo několik desítek čs. letců, nelze zapomenout na skutečnost, že na území Spolkové republiky Německo působila v rámci Labor Service americké armády ryze československá vojenská jednotka – 4091. strážní rota (4091st Labor Service Company – Czechoslovak), která nejenže na svých amerických uniformách používala čs. označení a symboliku, ale v neposlední řadě měla i svůj československý prapor. Jejím velitelem se z pověření armádního generála Sergěje Ingra (bývalého ministra národní obrany naší válečné londýnské exilové vlády) stal major Karel Černý. Důstojník, jenž v letech 2. světové války prošel boji ve Francii, Velkou Británií, přípravou čs. výsadkových jednotek na území Sovětského svazu, aby nakonec působil na naší vojenské misi v Moskvě jako osobní pobočník generála Heliodora Píky. Ano, právě toho generála Píky, jenž byl českými komunisty zavražděn 21. června 1949 v Plzni na Borech. Jednotka vznikla 4. února 1952 v Märzfeldských kasárnách v Norimberku, odkud se v červnu 1952 přesunula do prostoru Idar-Oberstein. Přibližně polovina roty zabezpečovala střežení výcvikového střediska NATO v Baumholderu, druhá její část pak rozsáhlého vojenského skladového komplexu v Nahbollenbachu. Svěřené strážní úkoly plnili příslušníci roty s mimořádným nasazením, avšak byli přesvědčeni, že jde pouze o jejich dočasné působiště, a že ten hlavní úkol je teprve čeká. Sami sebe totiž chápali jako zárodek budoucí čs. zahraniční armády. Jako obdobu první legionářské jednotky z let 1. světové války – České družiny – vzniklé v Kyjevě v roce 1914. Proto analogicky počítali s tím, že budou v případě vypuknutí světového válečného konfliktu přiděleni jako tlumočníci a poradci velitelstvím vyšších amerických jednotek, s nimiž se zapojí do osvobozování Československa. Jak víme, nikdy k tomu nedošlo. Čs. strážní rota sídlila v Nahbollenbachu nepřetržitě až do svého zrušení na podzim 1964. Po celou tuto dobu stál v jejím čele Karel Černý. Zrušením 4091. „kompanie“, jak jí její příslušníci říkali, však čs. jednotka ve Spolkové republice Německo nezanikla natrvalo. Již 1. května 1965 byl totiž v rámci americké armády vytvořen na stejném místě „staronový“ československý útvar – 4222nd Civilian Labor Group (Guard). V jeho čele opět stanul Karel Černý, který poté jednotce velel nepřetržitě dalších více než čtrnáct let, až do 31. prosince 1979 (!), kdy předal funkci svému nástupci a odešel na zasloužený odpočinek. Teprve nedlouho poté se historie čs. strážní jednotky, oné České družiny Studené války, definitivně uzavřela. Dnes o ní a jejich mužích u nás ví jen několik málo zasvěcených. Snad to tento můj dnešní krátký příspěvek alespoň částečně změní.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici