← PhDr. Eduard Stehlík

Minulý týden jsem byl požádán, zda bych nemohl něco napsat o „čtvrtém ze Tří králů“. Ti, kdo se zajímají o dějiny protinacistického odboje již vědí, že dnes bude řeč o Františku Peltánovi. Statečném vojákovi a vlastenci, který neprávem zůstává ve stínu svých mnohem známějších spolupracovníků – Josefa Balabána, Josefa Mašína a Václava Morávka. František Peltán, nebo „Ferry“, jak mu doma říkali, se narodil 1. dubna 1913 v Jindřichově Hradci jako nejmladší ze tří synů místního zednického mistra Antonína Peltána a jeho manželky Marie, rozené Blažkové. Již v raném dětství poznamenala jeho život bolestná ztráta, když v roce 1915 padl jeho tatínek na ruské frontě. Ani tato rána osudu však bohužel nebyla poslední. Když bylo Františkovi 13 let, zemřela náhle i jeho maminka. Je pochopitelné, že za takovéto situace nevyrůstal právě v jednoduchých poměrech. A přestože byl nesmírně nadaný, jak konstatovali jeho učitelé, nepřicházelo po ukončení základní školní docházky jakékoliv další studium v úvahu. Nastoupil proto do učení na čalouníka, avšak kromě tohoto povolání zvládl i profesi dekoratéra. Ve volných chvílích se věnoval sportu, který byl jeho velkým koníčkem, a to v řadách jindřichohradeckého Sokola. Zásadní změnu v dosavadním životě Františka Peltána přinesl podzim roku 1933. Na počátku listopadu totiž nastoupil povinnou vojenskou prezenční službu. Zařazen byl k leteckému pluku 6 ve Kbelích u Prahy, kde také prošel základním výcvikem. Během něj však jeho nadřízení zjistili, že má mimořádné technické nadání, a proto byl v lednu 1934 odeslán k telegrafnímu praporu 1 do Kutné Hory, kde absolvoval radiotelegrafický výcvik. Při něm se výborně osvědčil, a dokonce u útvaru po nějakou dobu zůstal jako cvičitel nováčků. Služba v armádě se Františkovi nakonec zalíbila natolik, že se rozhodl zůstat v uniformě i nadále jako délesloužící poddůstojník. Až do německé okupace Čech a Moravy a vzniku protektorátu v březnu 1939, působil František Peltán u různých útvarů čs. armády (většinou jako velitel radiostanice) a postupem času se vypracoval na jednoho ze špičkových vojenských radiotelegrafistů. Po rozpuštění armády, které nařídili okupanti, byl umístěn jako pomocný úředník do Ústavu pro choromyslné v Kateřinkách. Tato jeho civilní profese však sloužila pouze jako zástěrka jeho rozsáhlé odbojové činnosti. Do ní se zapojil jako jeden z radistů Spojovací skupiny vojenské odbojové organizace Obrana národa již od dubna 1939. Výraznou změnu v jeho životě přineslo na jaře 1941 navázání spolupráce s podplukovníkem Josefem Balabánem a následně i se dvěma zbývajícími členy odbojové skupiny tzv. Tří králů podplukovníkem Josefem Mašínem a štábním kapitánem Václavem Morávkem. Právě tato trojice zapojila Františka Pelikána do obsluhy radiostanice Sparta II. Když 28. března 1941 odvysílal svou první depeši do Londýna, zcela jistě netušil, jak dramaticky se budou odvíjet jeho další osudy v okupované vlasti. Nedlouho poté se totiž na stopu Tří králů, a tedy i jeho, dostalo gestapo. V úterý 22. dubna 1941 byl v Dejvicích v důsledku zrady gestapem dopaden podplukovník Josef Balabán a 13. května 1941 se v Nuslích nacisté zmocnili podplukovníka Josefa Mašína. František Peltán tehdy unikl jen zázrakem. Gestapo totiž byt v ulici Pod Terebkou čp. 1238/19 (dnes Čiklova) přepadlo ve večerních hodinách právě ve chvíli, kdy odtud vysílal. Společně s ním se tehdy v bytě nacházeli jak podplukovník Mašín, tak i štábní kapitán Morávek. V takřka bezvýchodné situaci kryl Josef Mašín útěk svých dvou druhů palbou, a zatímco on padl do rukou gestapa, Peltánovi se společně s Morávkem podařilo uprchnout, když se spustili ze čtvrtého patra po tenkém ocelovém anténním lanku z okna bytu. Hned následující měsíc bylo gestapo opět jen krůček od toho, aby Václava Morávka společně s Františkem Peltánem dopadlo. V sobotu 28. června 1941 vysílali z bytu manželů Františka a Marie Mandíkových v nuselské Horní ulici čp. 1466/10. Jejich radiostanice však byla Němci zaměřena a jim se opět podařilo uniknout pouze šťastnou shodou okolností. František Peltán při té příležitosti údajně využil převlečení za železničáře. Manželé Mandíkovi byli bohužel zatčeni. František Mandík, mimochodem bývalý italský legionář z 1. světové války, byl Němci zavražděn 3. října 1941 v jízdárně ruzyňských kasáren společně s podplukovníkem Josefem Balabánem. Jeho manželka Marie byla odeslána do koncentračního tábora Ravensbrück, kde se naštěstí dožila konce války. Po těchto dvou dramatických útěcích se František Peltán na nějakou dobu uchýlil do Plzně, kde si léčil nohy zraněné při dramatickém útěku z bytu v ulici Pod Terebkou a zároveň zde navázal spojení na odbojové složky ÚVOD a PVVZ. Jedním z jeho nejbližších spolupracovníků se v té době stal JUC. Rudolf Mareš, který mu také v první polovině června 1942, tedy v době vrcholící heydrichiády nalezl úkryt u bývalého příslušníka francouzských legií Čeňka Šillingera v Cerhovicích na Berounsku. I zde však byl František Peltán nakonec gestapem objeven a cerhovický pivovar, kde se skrýval, byl 30. června 1942 obklíčen Němci. V nastalé přestřelce se mu opět podařilo uniknout, přičemž smrtelně zranil jednoho z gestapáků. Jeho spolupracovník Čeněk Šillinger však neměl štěstí. Při pronásledování byl postřelen a v bezvýchodné situaci spáchal sebevraždu. Gestapo proto zatklo alespoň jeho manželku Annu, kterou zavraždili 3. července 1942, tedy v poslední den stanného práva vyhlášeného po atentátu na Reinharda Heydricha, na střelnici v Praze-Kobylisích. Z Cerhovic se František Peltán opět uchýlil do Plzně, kde se napojil na odbojové složky ÚVOD, které zajistily jeho utajený převoz do Prahy. Tou dobou se však již začal jeho osud tragicky naplňovat. V sobotu 11. července 1942 večer se měl společně se svým spolupracovníkem Rudolfem Marešem sejít a s dalším odbojářem Václavem Rusým. Netušili však, že ten již o několik dní dříve padl do spárů gestapa a při bestiálním mučení, kterému byl vystaven, termín a místo schůzky prozradil. Gestapo tak celý prostor Kinských sadů obklíčilo a František Peltán společně s Rudolfem Marešem padli do pasti. V následné zuřivé přestřelce byli oba těžce raněni. Zatímco Rudolf Mareš se z průstřelu břicha zotavil (nakonec ho Němci popravili 20. října 1944 gilotinou), zranění Františka Peltána bylo mnohem těžší. Utrpěl totiž průstřel hlavy, kterému 20. července 1942, tedy před třiaosmdesáti lety podlehl. Bylo mu pouhých 29 let. Jinde by o takto statečnému muži psali knihy, či natáčeli filmy, děti by se o něm učily ve školách. U nás však dnes zná jméno Františka Peltána jen hrstka zasvěcených. Pevně však věřím, že se to jednou změní.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici