← PhDr. Eduard Stehlík

Krematorium v Praze-Strašnicích. Místo, kde se obyvatelé hlavního města naposledy loučí se svými nejbližšími. Málokdo z nich však tuší, že při příchodu k obřadní síni v monumentální konstruktivistické budově míjí jeden z největších masových hrobů u nás. Místo, kde spí svůj poslední sen 2154 mužů, žen a dětí. Hrdinů, kteří položili své životy v boji s německými okupanty. Právě zde spočinuly ostatky vynikajících osobností českého národa. Spisovatele Vladislava Vančury, náčelníka Československé obce sokolské Augustina Pechláta i desítek příslušníků vojenské odbojové organizace Obrana národa – mezi nimi generálů Josefa Bílého, Hugo Vojty, Václava Šáry, Olega Svátka, Mikuláše Doležala, Josefa Churavého, ale také dvou z legendárních „Tří králů“ – Josefa Balabána a Josefa Mašína. Pohřbeno je zde rovněž šestadvacet obyvatel Lidic, kteří byli nacisty zastřeleni 16. června 1942 v Praze-Kobylisích: muži z noční směny, kteří nebyli v okamžiku vyhlazení obce doma, dva chlapce, u kterých bylo dodatečně zjištěno, že jim již bylo 15 let, což byl věk, od kterého nacisté hochy vraždili, i rodiny dvou lidických letců, příslušníků RAF, Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, o kterých jsem zde psal minulý týden. Místo, kde je uložen jejich popel, objevíte velice snadno. Při příchodu k hlavní budově krematoria uvidíte po své pravé ruce urnový háj a v jeho středu na zatravněné ploše obklopené smutečními vrbami sochu mladé dívky, která nese název „Smutné jaro“. Právě sem byl po osvobození republiky přemístěn popel více než dvou tisíc Němci zavražděných vlastenců, který do té doby s nasazením vlastního života ukrýval ředitel strašnického krematoria František Suchý. Ten navíc společně se svým synem Františkem tajně vytvářel seznamy popravených, kteří byli za okupace zpopelněni v tajných, tzv. mimořádných nočních směnách. Právě díky nim tak neskončily ostatky stovek výjimečných hrdinů kdesi v kompostu, jak si to okupanti přáli, a kromě toho také přesně víme, kdo je zde pochován. Brzy po přenesení popela povražděných z improvizovaného místa za krematoriem do prostoru urnového háje mělo dojít k vybudování důstojného pomníku. Přišel však únor 1948. Projekt byl zastaven a místo samotné upadlo na bezmála sedm dlouhých desetiletí do zapomnění. Svůj podíl na tom bezesporu měly i tragické osudy statečného ředitele krematoria Františka Suchého a jeho rodiny. Když začala být v padesátých letech v tamním krematoriu opět zpopelňována těla popravených, tentokrát z komunisty organizovaných politických procesů, pokusili se opět navázat na svou činnost z let okupace. František Suchý mladší se navíc zapojil do protikomunistického odboje, za což byl v roce 1952 zatčen a odsouzen k 25 letům odnětí svobody. To mohl považovat za štěstí, protože mu reálně hrozil trest smrti. Ve stejném procesu byli ke čtyřem, respektive čtyřem a půl letům odnětí svobody odsouzeni i jeho rodiče. František Suchý mladší prošel věznicemi na Pankráci, Mírově, v Opavě, v Plzni na Borech i smutně proslulým slovenským Leopoldovem. Na svobodu se nedostal ani při velké amnestii v roce 1960 a propuštěn byl po opakovaných žádostech rodičů teprve na podzim 1964. Po dlouhých dvanácti letech... Františka Suchého jsem poznal na počátku devadesátých let jako mimořádně skromného muže, který o zásluhách svých i svého tatínka nikdy nehovořil. Teprve s odstupem mnoha let o nich poskytl své svědectví, i když on sám opakovaně zdůrazňoval, že přece nikdy žádným hrdinou nebyl. Naposledy nás osud svedl dohromady na přelomu let 2016-2017, kdy jsme společně požádali Magistrát hlavního města Prahy, aby uvolnil finanční prostředky na důstojnou úpravu místa posledního odpočinku našich hrdinů. Nakonec jsme byli úspěšní a 11. listopadu 2017, na Den válečných veteránů, bylo zrekonstruované místo konečně slavnostně odhaleno. František Suchý tím splnil slib, který kdysi dal svému otci. O sedm měsíců později odešel navždy. Po něm a jeho tatínkovi nám zde zůstalo mimořádné místo – Čestné pohřebiště hrdinů II. odboje. Mužů, žen a dětí, jejichž ostatky měly dle přání okupantů navždy zmizet v nenávratnu. Naštěstí se tak nestalo. Díky rodině Suchých můžeme na jejich hrob položit květiny a uctít tak jejich památku. Stejně jako to často dělávám jí. Myslím přitom vždy i na Františka Suchého a jeho tatínka. Tiché, skromné a nenápadné muže. Mimořádné hrdiny.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici