← PhDr. Eduard Stehlík

Je to jedna z nejpůsobivějších fotografií, jaká se mi kdy dostala do rukou. Krásná mladá žena s dítětem na klíně sedí u stolu, na kterém stojí malý vánoční stromek. Ona i děcko se upřeně dívají na zarámovaný portrét muže v uniformě. Rodina, která je sice pohromadě, avšak jen jako. Jeden její člen u stolu chybí… Asi každý, kdo tento snímek spatří, si pomyslí, že vznikl za války, nebo krátce po ní. Muž, voják, padl a žena s dítětem zůstala sama. Z druhé strany fotografie je však stručný nápis „Vánoce 1949“. Tady si musí i neinformovaný uvědomit, že zde cosi nehraje. Dítěti na snímku není ještě ani rok, a tak není možné, aby jeho otec přišel o život za druhé světové války. Záhada zmizí, pokud známe jméno muže na snímku: Rudolf Pernický. Válečný hrdina, legenda čs. výsadkových jednotek, rodák z Krhové u Valašského Meziříčí, kde spatřil světlo světa 1. července 1915. Dnes je tomu tedy právě 110 let. Za 2. světové války prošel Rudolf Pernický Polskem i Francií a po dva roky působil jako instruktor našich parašutistů ve Velké Británii. Nakonec v prosinci 1944 seskočil jako velitel paraskupiny TUNGSTEN do nacisty okupované vlasti a ve spolupráci s odbojovou organizací Rada tří úspěšně bojoval proti Němcům až konce války. Po jejím konci začal studovat na Vysoké škole válečné v Praze a 20. září 1947 se oženil se svou o devět let mladší přítelkyní Kamilou Poláčkovou. Jejich rodinné štěstí však bohužel nemělo trvat dlouho… Podle všech předpokladů měla Rudolfa Pernického očekávat oslnivá kariéra. Opak byl však pravdou. Vlast se mu za prokázané hrdinství odvděčila způsobem, který je z našeho dnešního pohledu naprosto nepochopitelný. Již 1. listopadu 1948 ho zatkli a v březnu 1949 byl komunisty ve zinscenovaném procesu odsouzen k 20 letům odnětí svobody (původně pro něj byl dokonce navrhován trest smrti). Ve vězení nakonec strávil dlouhých jedenáct a půl roku! Z toho velkou část v táboře Bytíz, kde otrocky dřel na těžbě uranu. Po letech na tu děsivou dobu vzpomínal: „Se vším se musíte vyrovnat. Ale někdy je to až k nepřežití. Půl roku po zatčení se mi narodil syn. Víte, jak mě bylo, když ho poprvé přivezli na Bory? Jak jsem ho křtil potokem slz? To těžko někdo pochopí. Z opavské věznice mě v roce 1951 odvezli na Slavkovsko a odtud na Jáchymov. Když jsem byl převážen, tak vždy jako nebezpečný vězeň – v řetězech. Z Jáchymova jsem byl přemístěn do Leopoldova a pak zase na uran. Rok i déle jsem nesměl mít návštěvu, a když za mnou mí blízcí přijeli, tak probíhala za sítí. To byly strašné roky. Viděl jsem syna, pozoroval jsem, jak roste a má svůj svět, kterému nerozumím. Nakonec mě v květnu 1960 na amnestii konečně pustili. Šel jsem rovnou domů, celý roztřesený, a když jsem procházel kolem dětského hřiště, zrovna si tam můj syn hrál. Šel jsem k němu, ale lekl se mě a utekl. To bylo strašné. S manželkou jsme si padli do náručí. Konečně jsme byli jako rodina spolu, ale to období sžívání bylo nesmírně těžké. Hlavně se synem, s nímž jsem jen pomalu navazoval kontakt. Naštěstí zde byla Kamila, o kterou jsem se mohl i v těch nejsložitějších chvílích opřít.“ Ani život na svobodě však nebyl pro Rudolfa Pernického jednoduchý. Nesměl nastoupit do žádného lepšího zaměstnání a jako „politicky nespolehlivý“ byl přidělen do cihelny v Libčicích. Pracovní podmínky byly zoufalé, býval často nemocný. Ředitel cihelny mu navíc vyhrožoval: „Odsud nikdy nevyjdete!“ Trvalo dlouhé dva roky, než se ze zdravotních důvodů konečně dostal pryč a mohl nastoupit do skladu drogerie. Jako pomocná síla… I v těch nejtěžších okamžicích byla Kamila s ním. V listopadu 1989 konečně přišla dlouho očekávaná změna. Po čtyřiceti letech… Rudolf Pernický se stal spoluzakladatelem a prvním předsedou Konfederace politických vězňů, byl rehabilitován a květnu 1993 povýšen do hodnosti generálmajora. Dne 28. října 2005, na samém sklonku života, byl vyznamenán nejvyšším vyznamenáním České republiky Řádem bílého lva I. třídy. O necelé dva měsíce později – 21. prosince 2005 – odešel Rudolf Pernický navždy. Svou milovanou ženu Kamilu přežil o více než jedenáct let. Nyní oba odpočívají v rodinné hrobce na pražských Olšanských hřbitovech. Hrdina a jeho statečná žena. Voják a dáma. Čest jejich památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici