← PhDr. Eduard Stehlík

V reakci na můj včerejší příspěvek, který jsem věnoval plukovníkovi in memoriam Josefu Horákovi z Lidic, mě několik z vás poprosilo, zda bych nemohl něco napsat i o druhém lidickém letci – Josefu Stříbrném, jenž zůstává neprávem ve stínu svého známějšího kamaráda. Slíbil jsem to a dnes svůj slib plním. Josef Stříbrný, známý v Lidicích i jejich okolí pod přezdívkou „Jouza“, se narodil 28. července 1915 v lidickém domku č. p. 33, který stával přímo naproti kostelu sv. Martina. S Josefem Horákem byli nerozlučnými kamarády již od útlého dětství. Chodili do stejné třídy lidické školy, později hráli společně fotbal i hokej za Sportovní klub Lidice a oba se rozhodli stát vojáky z povolání. Zatímco Josefu Horákovi učarovalo létání a již v době vojenské prezenční služby směřoval svou kariéru k letectvu, u Josefa Stříbrného tomu bylo jinak. Zpočátku totiž působil u pěchoty. Když v červenci 1934 nastoupil vojenskou prezenční službu, absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze, a i poté, co se stal v říjnu 1935 frekventantem Vojenské akademie v Hranicích, působil u pěšího praporu a po slavnostním vyřazení z akademie se stal příslušníkem pěšího pluku 16 dislokovaného v Prešově. Právě na Slovensku prožil Josef Stříbrný osudné události podzimu 1938, mnichovskou kapitulaci, okupaci Čecha Moravy i vznik samostatného Slovenského štátu v březnu 1939. Vrátil se poté do Čech, avšak nezůstal zde nadlouho. Společně s Josefem Horákem se rozhodli odejít za hranice a bojovat za osvobození republiky. Strastiplnou cestou přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii a Libanon dorazili 8. února 1940 do Francie, kde o dva dny později nastoupili v Agde činnou službu v čs. armádě. Tam se jejich cesty načas rozdělily. Zatímco Josef Horák ihned nastoupil k letectvu, Josef Stříbrný byl ustanoven velitelem 10. roty pěšího pluku 3 a později působil jako spojovací důstojník téhož útvaru. Po kapitulaci Francie byl 12. července 1940 evakuován na lodi „Neuralia“ do Velké Británie, kde byl po vzniku 1. čs. smíšené brigády, zařazen jako mladší důstojník k její kulometné rotě. V roce 1941 sice absolvoval paravýcvik, avšak jeho případnému vyslání do protektorátu zabránilo zranění. Hrůzná zpráva o vyvraždění rodné obce znamenala pro Josefa Stříbrného, stejně jako pro Josefa Horáka, obrovský šok, s nímž se jen obtížně vyrovnával. Avšak na rozdíl od svého kamaráda, který mohl nalézt alespoň částečnou útěchu u své britské manželky a u dvou v Británii narozených synů, zůstával Josef Stříbrný na vše sám. A to nejen ve skutečnosti, ale i obrazně – se svým utrpením, které ho vnitřně sžíralo. Od prosince 1941 působil Josef Stříbrný jako navigátor u letectva, kam nastoupil na vlastní žádost a po nezbytném výcviku byl v říjnu 1942 přidělen k 311. čs. bombardovací peruti (tedy ke stejné jednotce, kde létal i Josef Horák). Již 13. října 1942 však málem přišel při nouzovém přistání o život. Zpět do služby se sice vrátil teprve po dlouhé rekonvalescenci, ale nakonec nalétal 1 040 hodin, z toho 605 operačních a u „třistajedenáctky“ se vypracoval na jednoho z nejlepších navigátorů. Po ukončení operační činnosti absolvoval několik škol a kursů, jimiž si výrazně zvýšil svou odbornou kvalifikaci. Stejně jako Josef Horák byl i on nositelem tří Čs. válečných křížů 1939 a mnoha dalších našich i britských vyznamenání. Návrat do osvobozeného Československa a do míst, kde stávala jeho rodná vesnice, znamenal pro Josefa Stříbrného další trauma. Na rozdíl od Josefa Horáka, jenž měl to štěstí, že se sešel alespoň se svou mladší sestrou, která jako jediná z celé rodiny přežila nacistické běsnění, neměl Josef Stříbrný vůbec nikoho. Pocit osamění a vykořenění v něm ještě posílilo bezcitné rozhodnutí vedení Společnosti pro obnovu Lidic, že na rozdíl od přeživších lidických žen dětí, nebudou dvěma lidickým letcům postaveny v nových Lidicích rodinné domky. Tato nespravedlnost byla ještě znásobena tím, že několik lidických žen obviňovalo jeho a Josefa Horáka z toho, že svým odchodem za hranice způsobili zkázu obce, a že právě kvůli nim přišli jejich blízcí o život. Nakonec to však přece jen začalo vypadat, že se vše obrací k lepšímu. Josef Stříbrný se oženil a věnoval se své náročné profesi vojenského letce. To vše bohužel jen do února 1948. Podobně jako v případě Josefa Horáka i stovek dalších příslušníků československého letectva, kteří za 2. světové války bojovali v řadách RAF, se stal Josef Stříbrný z pohledu komunistů, kteří se v únoru 1948 dostali k moci, osobou nepřátelskou. Již v březnu 1948 byl postaven mimo službu, nedlouho poté z armády jako politicky nespolehlivý propuštěn, a dokonce i nějakou dobu vězněn. To byl začátek Josefova konce. Protloukal se poté jak se dalo, útěchu se pokoušel nalézt v alkoholu, manželství se mu rozpadlo a on sám zemřel v úplném osamění 27. listopadu 1976 v jihočeském Písku. To, že byl po listopadu 1989 rehabilitován, povýšen do hodnosti plukovníka letectva in memoriam a v rodných Lidicích po něm byla pojmenována jedna z ulic, se tak nikdy nedozvěděl… Čest jeho památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici