← PhDr. Eduard Stehlík

V neděli 14. srpna 1938 proběhlo ve Vojenské akademii v Hranicích slavnostní vyřazení nových poručíků. Tehdejší velitel školy brigádní generál Otakar Zahálka při této příležitosti přednesl jeden ze svých nepůsobivějších projevů. Uzavřel ho slovy: „Buďte přímí a upřímní v jednání, nevolte ve svůj prospěch nerovných a klikatých cest. Vryjte si do srdcí, že důstojník žije a umírá za ideály. Nemá-li jich, nestačí na své těžké povolání. Páni poručíci, ještě jednou Vám přeji šťastnou cestu vojenským životem. Šťastnou a úspěšnou pro Vás, pro armádu, pro republiku. Dělejte čest svým rodičům, čest Vojenské akademii a armádě. Nezapomínejte! Milí naši hoši, nazdar!“ Autor těchto vět tehdy ještě nemohl tušit, že slova slavnostně složené přísahy zanedlouho podepíše vlastní krví nejen on sám, ale spolu s ním i dalších 258 bývalých vojenských akademiků a jejich učitelů. Otakar Zahálka se narodil 30. září 1891 ve dvoře Brajnerov nedaleko Těšenova v pelhřimovském okrese jako jediné dítě nájemce dvora Františka Zahálky. Po ukončení základní školní docházky se rozhodl pro povolání učitele a v červnu 1910 složil maturitní zkoušku na učitelském ústavu v Soběslavi. Následující čtyři roky působil jako zatímní učitel na obecných školách v Dolní Cerekvi, Holicích a Rosicích u Pardubic a mezitím dálkově vystudoval na pražské konzervatoři hru na housle. Veškeré jeho další plány skončily s příchodem světové války. Již na počátku srpna 1914 musel narukovat a v březnu 1915 byl odeslán na ruskou frontu. Zde při první příležitosti přešel do ruského zajetí a přihlásil do čs. legií. V nich od března 1918 zastával nesmírně zodpovědnou funkci přednosty spojovací služby Čs. armádního sboru. Zajistit kvalitní spojení mezi jednotlivými útvary čs. legií rozesetými po celé Transsibiřské magistrále, stovky kilometrů od sebe, představovalo nadlidský úkol. Přesto však existovalo a svou kvalitou si vysloužilo i obdiv našich spojenců. Do svobodného Československa Otakar Zahálka dorazil tzv. jižní cestou kolem Japonska a indických břehů na konci dubna 1920. Zpět k učitelskému povolání se však již nevrátil a rozhodl se zůstat v uniformě natrvalo. Absolvoval pražskou Válečnou školu a následně prošel mnoha štábními i velitelskými funkcemi. Rozhodující moment jeho kariéry přišel v červenci 1934, kdy se stal velitelem Vojenské akademie v Hranicích a tuto funkci zastával až do okupace. Všichni zasvěcení se shodují, že příchodem Otakara Zahálky do Hranic začalo nejsvětlejší období v dějinách akademie. Během něj školu opustilo pět ročníků vojenských akademiků, celkem 2 062 mladých poručíků připravených vynikajícím způsobem na své poslání, a to jak po stránce odborné a fyzické, tak i morální. Se stovkami z nich se bylo možné později setkat jak v domácím odboji, tak na všech frontách druhé světové války, kde se významným způsobem zapojili do boje za svobodu Československé republiky. Velkou zásluhu na tom bezesporu měl právě generál Otakar Zahálka. Ani on sám nezůstal stát v osudových okamžicích národa stranou. Ihned po okupaci a vzniku protektorátu se zapojil do odboje proti nacistům v řadách Obrany národa. Počítalo se s jeho vysláním do zahraničí, avšak na poslední chvíli bylo toto rozhodnutí změněno a byl pověřen výstavbou nového oblastního velitelství Obrany národa na Moravě (zahrnujícího okresy Zlín, Uherské Hradiště, Přerov, Prostějov, Olomouc, Litovel a Hranice). Svou odbojovou činnost tehdy kryl civilním zaměstnáním. Našel si místo pedagoga a vychovatele v Baťově školství a ve Zlíně vybudoval zde studentskou koleje pro žáky středních průmyslových a uměleckých škol. Po rozsáhlém zatýkání v řadách Obrany národa na přelomu let 1939-1940 převzal Otakar Zahálka velení organizace na celém území Moravy. Tou dobou mu však již bylo gestapo na stopě a 3. května 1942 ho v úřadovně gestapa v Brně zatklo. Definitivní konec přišel nedlouho poté. V rámci represálií rozpoutaných po atentátu na Reinharda Heydricha nezapomněli němečtí nacisté ani na generála Otakara Zahálku. Dne 20. června 1942 byl stanným soudem odsouzen k smrti a o den později ukončily jeho život výstřely popravčí čety ve dvoře Kounicových kolejí v Brně. Nejvyšší oběť, kterou Otakar Zahálka pro vlast přinesl, byla po osvobození oceněna udělením Československého válečného kříže 1939 a jeho povýšením do hodnosti divizního generála in memoriam. Po únoru 1948 bylo však všechno jinak. V roce 1953 byla vdově po zavražděném hrdinovi, paní Jeleně Zahálkové, odebrána penze s odůvodněním „že při kontrole případů důchodového zabezpečení bylo zjištěno, že jste vdovou po horlivém přisluhovateli dřívějšího buržoazního zřízení.“ Na tuto urážku otcovy památky zareagoval elitní výsadkář nadporučík Jaromír Zahálka žádostí o odchod z armády. Komunisti se tedy postarali i o něj. Na řadu let skončil „u lopaty“ jako pomocný dělník…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici