← PhDr. Eduard Stehlík

V reakcích na mé příspěvky o Lidicích se mnoho z vás ptalo, zda byli potrestáni ti, kdo byli zodpovědní za tento otřesný zločin. Byli, ale zdaleka ne všichni. Někteří totiž zmizeli beze stopy, a jiní byli dokonce propuštěni na svobodu. Stali se totiž agenty komunistické Státní bezpečnosti… O spravedlivém trestu za válečné zločiny začali Spojenci jednat ještě před skončením války a zakotvili tento požadavek v několika dokumentech, na jejichž základě byl zřízen Mezinárodní vojenský soudní tribunál v Norimberku. Pro přípravu a vedení útočné války, pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti před ním stanulo 24 německých válečných zločinců, z nichž bylo 11 odsouzeno k trestu smrti a 16. října 1946 popraveno (s výjimkou Hermanna Göringa, který spáchal sebevraždu). V průběhu jednání tribunálu několikrát zaznělo jméno Lidic, jejichž vyhlazení bylo nazváno „zločinem, který nikdy nevymizí z paměti lidstva“. Jako jeden z důkazů byl v Norimberku dokonce promítán film, který si nacisté o zničení obce natočili. Většina z těch, kdo se na vyvraždění Lidic podíleli, však stanula po válce před československými soudy. Byl mezi nimi především bývalý německý státní tajemník Karl Hermann Frank, jenž byl odsouzen k trestu smrti a 22. května 1946 oběšen. V dubnu 1946 vydali Američané do Prahy i Heydrichova nástupce Kurta Daluegeho, jenž vykonával funkci říšského protektora v době vyhlazení Lidic. I on byl odsouzen k trestu smrti a 23. října 1946 popraven. Před Mimořádným lidovým soudem v Praze stanuli na jaře 1947 rovněž příslušníci kladenského gestapa v čele s Haraldem Wiesmannem, kteří sehráli klíčovou roli při vyvraždění Lidic. Šest z nich (Harald Wiesmann, Thomas Thomsen, Oskar Felkl, Walter Förster, Otto Gehle, Rudolf Vlček) bylo odsouzeno k trestu smrti a 24. dubna 1947 oběšeno, zbývající strávili dlouhá léta ve vězení. Nikdy se však nepodařilo nalézt dva klíčové pachatele lidického zločinu, a sice vedoucího řídící úřadovny SD v Praze Horsta Böhmeho a šéfa pražské řídící úřadovny gestapa Hanse-Ulricha Geschkeho. Naposledy byli spatřeni na jaře 1945 a poté jejich stopy mizí. Mezi válečnými zločinci, kteří se osobně zapojili do lidického masakru, působí takřka neskutečně případ Maxe Rostocka, šéfa kladenského SD, u nějž je zdokumentováno, že ztýral pátera Josefa Štemberku a osobně se podílel se na odebírání lidických dětí jejich maminkám v kladenské reálce. Po válce unikl dopadení, avšak nakonec byl v roce 1949 jako válečný zločinec zatčen a vydán z Francie do ČSR. Zde byl v roce 1951 odsouzen k smrti, avšak trest mu byl tajně změněn na doživotí a v únoru 1960 byl jako agent komunistické Státní bezpečnosti (krycí jméno Fritz) vyslán do Spolkové republiky Německo. Zde se však neosvědčil, protože podepsanou spolupráci obratem vyzradil. Až do odchodu do penze poté pracoval jako řadový obchodník. Rostockův případ je tím děsivější, že mu milost udělil prezident Antonín Zápotocký, sám vězeň koncentračního tábora, jehož manželka byla v Ravensbrücku vězněna společně s lidickými ženami. Bohužel nešlo o ojedinělý případ. Komunistický režim, který vždy veřejně deklaroval zásadovost svého postoje k nacismu, neváhal do svých služeb přijímat mravní kreatury typu Maxe Rostocka, nebo Wernera Tuttera, jenž byl osobně zodpovědný za brutální vraždění v dubnu 1945 na Ploštině a v Prlově. Tutter působil jako agent StB až do své smrti a nebyl nikdy odhalen. Zemřel jako vážený občan Bad Kötztingu v březnu 1983. Spravedlnost bohužel občas bývá slepá. A někteří jí k tomu hodně pomáhají…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici