← PhDr. Eduard Stehlík

Včera ráno jsme se opět sešli v tělocvičně kladenského gymnázia, na místě, kde se v pátek 12. června 1942 odehrála jedna z nejděsivějších scén lidické tragédie. Právě tam vyrvali němečtí nacisté násilím maminkám z náručí jejich děti. Naprostá většina z nich už je nikdy nespatřila... Tohoto pietního aktu jsem se poprvé zúčastnil před více než dvěma dlouhými desetiletími. Ale ten den před sebou stále vidím tak jasně, jako by to bylo teprve včera. Spolu se třemi desítkami lidických žen jsem tehdy vstoupil do ztichlé tělocvičny, zastavil se na prahu a očima hledal pamětní desku, abych k ní položil květiny. Nebyla tam. Pojednou jsem si uvědomil, že ve vchodových dveřích stojím úplně sám. Lidické maminky totiž mezitím naprosto neomylně zamířily na konkrétní místo v tělocvičně. Jedna zůstala stát v rohu pod žebřinami, jiná přímo uprostřed parketové podlahy, další se zastavila nedaleko výklenku se sportovním náčiním. Pak se sehnuly, položily před sebe kytičku, kterou držely v rukou a zůstaly stát tiše, se skloněnou hlavou. Nejdříve jsem nechápal. A pojednou mi to došlo. To náhlé poznání bylo, jako by mnou projel blesk. Každá z nich položila květinu přesně na místo, kde jí onoho osudného červnového dne vyrvali z náručí její dítě. Dodnes se mi ten tísnivý zážitek v myšlenkách neodbytně znovu a znovu vrací. Čas je bohužel neúprosný. Poslední očití svědkové tehdejších událostí odcházejí tam, odkud není návratu. Mezi těmi, kdo včera pokládali květiny na podlahu tělocvičny kladenského gymnázia, již žádná z lidických maminek nebyla...Kopírovat text

Screenshot není k dispozici