← PhDr. Eduard Stehlík

Právě dnes, 23. května 2025, uplynulo 75 let od trojnásobné justiční vraždy tří statečných mužů: majora generálního štábu René Černého, poslance Národního shromáždění Stanislava Broje a příslušníka vězeňské stráže Čeňka Petelíka. Protože jsem profesí vojenský historik, zastavím se podrobněji u prvního jmenovaného, i když by si detailní připomenutí pochopitelně zasloužili i zbývající dva. Moc se jim za to omlouvám. René Černý se narodil 26. července 1914 v Kvíčku, který je dnes součástí Slaného a po absolvování reálky v Jičíně nastoupil vojenskou prezenční službu v Pardubicích. Při tamním Vojenském jezdeckém učilišti absolvoval školu na důstojníky jezdectva v záloze a následně se rozhodl zůstat v uniformě. Až do jara 1939 konal službu nejprve jako velitel čety a později jako zpravodajský důstojník u jezdeckého pluku 6 v Brně. Za okupace se zapojil do protinacistického odboje v řadách Obrany národa a podílel se na organizaci odchodu bývalých vojáků do naší zahraniční armády. Tam se nakonec vydal i on sám a tzv. jižní cestou dorazil do francouzského Agde, kde byl zařazen k 1. čs. pěší divizi. Po porážce Francie byl René Černý evakuován do Velké Británie, kde se po vzniku 1. čs. smíšené brigády ocitl v srpnu 1940 mezi tzv. Nezařazenými důstojníky. Byl jedním z takzvaných „27 českých pánů“, tedy důstojníků, kteří se proti této praxi postavili a byli za to potrestáni. Neznamená to však, že by se snad vojenské službě vyhýbal, naopak. V roce 1942 absolvoval ve Skotsku kurs útočného boje i parakurs a připravoval se k nasazení na území okupované vlasti v rámci některého z paravýsadků. K tomu však nakonec shodou okolností nedošlo. Po vzniku Československé samostatné obrněné brigády sloužil nejprve u jejího motorizovaného předzvědného oddílu (MPO), a poté u 3. tankového praporu, s nímž se na podzim 1944 zapojil do obléhání Dunkerque. Po 2. světové válce absolvoval René Černý jako zkušený frontový velitel Vysokou školu válečnou v Praze a následně na ní zůstal jako profesor taktiky týlu. Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 zjistil, že je sledován orgány Reicinova obranného zpravodajství (OBZ) a v předtuše hrozícího zatčení se raději rozhodl odejít za hranice. Připravovaný odchod byl však vyzrazen a on 1. května 1948 zatčen. Prošel nechvalně proslulým „Domečkem“ na Hradčanech a 10. prosince 1948 byl odsouzen k 19 letům odnětí svobody, ztrátě vojenské hodnosti a odnětí všech vyznamenání. K výkonu trestu byl zařazen do věznice v Plzni na Borech. Zde byl na podzim 1949 René Černý osloven příslušníkem vězeňské stráže Jaroslavem Flemerem, který se rozhodl uprchnout na Západ a chtěl umožnit útěk několika prominentním vězňům. Vybral si bývalého velitele našeho letectva ve Velké Británii divizního generála Karla Janouška a právě Reného Černého. Plán byl však prozrazen a generál Janoušek spolu s majorem Černým 28. března 1950 odsouzeni na doživotí. O pouhé tři týdny později – 18. dubna 1950 – oznámil velitel borské trestnice kapitán František Šafarčík svým nadřízeným, že údajně odhalil ilegální protistátní organizaci tvořenou příslušníky Sboru vězeňské stráže a několika prominentními vězni. Ihned došlo k zatčení 11 příslušníků vězeňské stráže a osmi vězňů, mezi kterými bylo pět důstojníků, dva bývalí poslanci a jeden bývalý soudce. V následném tzv. „borském procesu“ padly tři rozsudky smrti, dvě doživotí a zbývající odsouzení obdrželi vysoké tresty odnětí svobody. Žádost tří k smrti odsouzených prezident republiky Klement Gottwald zamítl a ráno 23. května 1950 byli ve věznici v Praze na Pankráci popraveni. Jako první Čeněk Petelík, po něm poslanec Stanislav Broj a nakonec major René Černý. Ten na dotaz předsedy senátu, zda má nějaké poslední přání, prohlásil: „Chci vám říci, že jste mě odsoudili pro nic, a že je to vyložená vražda. To říkám pod šibenicí. Tady bych vám řekl, že jsem něco udělal, ale já jsem nic neudělal. Vám pane státní prokurátore, mnoho štěstí nepokvete.“ Nato byl v 6 hodin 14 minut předán katovi k provedení exekuce, načež naposledy vykřikl: „Vrahové!“ V 6,15 mistr popravčí ohlásil, že byla poprava provedena a v 6,26, tedy po 11 minutách (!) konstatoval vězeňský lékař, že nastala smrt udušením. Na počátku 90. let minulého století byl major René Černý plně rehabilitován a posmrtně povýšen. Nejprve do hodnosti plukovníka, a nakonec do hodnosti generálmajora in memoriam. Život mu to však již vrátit nemohlo...Kopírovat text

Screenshot není k dispozici