← PhDr. Eduard Stehlík

Sadistický estébák a člen KSČ Theodor Bělecký, nebyl jen vrahem plukovníka Karla Lukase, jemuž jsem věnoval svůj předcházející příspěvek, ale s největší pravděpodobností měl na svědomí i životy několika dalších lidí. V jeho osobním spisu uloženém v Archivu bezpečnostních složek je možné nalézt informace o tom, že na svém působišti v Mostě „páchal různé nepřístojnosti jako pálení pat u nohou, týrání, bití… a v některých případech u vyšetřovaných následovala smrt.“ Bělecký se přitom s oblibou zaměřoval především na mladé ženy, které při výsleších mučil a znásilňoval. Své oběti navíc okrádal. K doplnění „profilu“ této zrůdy zbývá snad jen dodat, že k bezpečnostním složkám nastoupil v roce 1942, tedy v době největších nacistických represálií, kdy se stal příslušníkem protektorátní policie. Jako takový pochopitelně složil slib věrnosti vůdci Velkoněmecké říše Adolfu Hitlerovi… Karel Lukas byl Běleckým osobně a jeho bicím komandem bestiálně ztýrán 4. května 1949 v jedné z kanceláří StB v Bartolomějské ulici. O tom, co se tehdy odehrálo, svému spoluvězni řekl: „Jediným předmětem výslechu, před nímž mi byly zavázány oči, byla otázka, jakým způsobem jsem byl ve spojení s generálem Liškou, který dlí toho času v Londýně. Poté co jsem neodpověděl, byl jsem postupně týrán následujícími způsoby: se zavázanýma očima jsem byl nucen chodit v kruhu, přičemž kolem mne stálo asi šest neznámých členů StB, kteří mě střídavě bili obušky po celém těle. Poté jsem byl nucen poskakovat po špičkách, čímž se napjaly svaly v lýtkách, přes které jsem pak byl tlučen. Asi po pětiminutové přestávce, která mi byla dána na rozmyšlenou, zda chci vypovídat, jsem si musel kleknout na židli a opřít se rukama o opěradlo. Nohy mi byly poté pevně přivázány k židli. Nato jsem byl bit obušky do chodidel, a to střídavě podél a napříč. Rány obušky do konce prstů mi strhávaly nehty…V průběhu tohoto týrání jsem několikrát omdlel a byl jsem poléván studenou vodou. Proto se již dále nepamatuji na postup dalšího mučení. Vím pouze, že jsem dostával rány na různá místa těla, zejména do hlavy a do žaludku. Celé týrání s několika pětiminutovými přestávkami trvalo asi čtyři hodiny.“ Toto hrůzné svědectví doplňují vzpomínky politického vězně Leopolda Hajíčka, s nímž jsem se v devadesátých letech několikrát sešel a jenž uvedl: „Dne 4. května 1949 večer byl do mé cely dodán nový vyšetřovanec, který nebyl schopen chůze. Bez nosítek, prostým držením pod pažemi a za nohy jej přinesli tři příslušníci SNB za vedení vrchního strážmistra Františka Vinického a známé pankrácké bestie – navoněného Václava Peška. Novým vyšetřovancem byl plukovník Lukas, jehož stav byl již na první pohled otřesný. Vězeň byl nedbale narychlo oblečen a na nohou měl pouze zakrvácené ponožky. Jeho boty nesl jeden z příslušníků SNB a vhodil je do cely. Na oděvu plukovníka Lukase nebyly známky krve, ale hlava nesla zřejmě známky ran a podlitin. Obličej zakrvácený, prošedivělé vlasy zplihlé do čela – proto na mě v první chvíli zapůsobil jako stařec před smrtí…Nejhorším dojmem působily po svlečení ponožek nohy. Obě bez formy, silně nateklé, sloupovité, stejného objemu jak v kotníku, tak i v kolenu. Od chodidel až po kolena byly nohy pokryty podlitinami a staré zranění z války bylo otevřené. Nejhůře byla postižena chodidla, nesoucí stopy systematického pokládání úderů, a to jak podél, tak i napříč. Většina prstů měla strhané nehty a na jejich místě bylo vidět živé maso. Stejné stopy po bití obuškem nesl i celý povrch těla až po krk. V krajině žaludku byly jasně patrné kruhové podlitiny způsobené pravděpodobně bodáním obušky a na dvou nebo třech místech byla pokožka dokonce protržena. Tyto otevřené rány silně krvácely. V obličeji byly od úderů pěstí rozbity rty a okolí očí. Příčný pruh od obušku probíhal též přes pravý spánek a ve vlasech na temeni zela otevřená rána způsobená pravděpodobně nějakým tupým předmětem.“ Třebaže bylo od samého počátku jasné, že je stav Karla Lukase velice vážný, nebyla mu v pankrácké věznici přes naléhání spoluvězňů déle než dva týdny (!) poskytnuta žádná lékařská pomoc. V obrovských bolestech ho nechali umírat. Teprve v ranních hodinách 19. května 1949 byl přenesen do vězeňské nemocnice, kde krátce nato zemřel. V současné době již bezpečně víme, že hlavním pachatelem Lukasovy vraždy byl vrchní strážmistr SNB Theodor Bělecký a podílel se na ní i jeho tehdejší nadřízený nadporučík SNB Josef Volf, stejně jako členové tzv. Běleckého „mordparty“ ve složení Jaroslav Patěk, Václav Veselák, Ladislav Niewald a Karel Tichý. Mučení Karla Lukase byla osobně přítomna i Běleckého sekretářka Běluše Ejemová. Podíl na smrti plukovníka Lukase bezpochyby měli i vrchní strážmistr František Vinický a velitel pankrácké věznice vrchní strážmistr Václav Pešek. Theodor Bělecký si ještě v den zatčení Karla Lukase přivlastnil jeho automobil Packard a v následujících týdnech chodil pravidelně i s několika svými kumpány vykrádat Lukasův byt. Vzhledem k tomu, že se tak dělo ještě za plukovníkova života, je vysoce pravděpodobné, že Karlu Lukasovi byla při výslechu způsobena těžká vnitřní zranění zcela záměrně. Byl tím odstraněn nepohodlný svědek, který by jednou mohl proti rozkradení svého majetku protestovat. To vše se dělo pouhý jeden rok poté, co se komunisti dostali v Československu k moci… Jediným z výše uvedených, kdo někdy stanul před soudem, byl právě Bělecký, jenž byl 17. března 1950 zatčen a následně odsouzen na pět let za „zneužití moci úřední“. Toho se měl opakovaně dopouštět, když „hrubým a sadistickým způsobem týral vyšetřované osoby“. I na tehdejší mocné bylo jeho bestiální řádění přece jen příliš. V souvislosti s vraždou plukovníka Karla Lukase však nebyl nikdy ani obviněn! Za všechny spáchané zločiny strávil ve vězení pouhé dva roky…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici