← PhDr. Eduard Stehlík

Komunisti naše válečné hrdiny vraždili i proto, aby je mohli okrást. Právě dnes ráno – 19. května 2025 – uplynulo 76 let od chvíle, kdy v pankrácké věznici podlehl na následkům bestiálního mučení plukovník generálního štábu Karel Lukas. Jedním z důvodů jeho uvěznění a následné smrti byl osobní automobil Packard, který si dovezl z USA, kde v letech 1944-1947 působil jako náš vojenský atašé. Dovedete si to představit? Sloužíte své zemi přes třicet let jako voják. Nasazujete za její svobodu život ve dvou světových válkách, a nakonec vás v té stejné zemi zavraždí jen proto, aby vám ukradli auto. A po takových dobách se některým lidem stýská… Ti, kdo mě znají, vědí, že každoročně památku Karla Lukase připomínám. Ani dnes neudělám výjimku. Jsem přesvědčen, že si to tento mimořádný muž zaslouží. Světlo světa spatřil 16. února 1897 v severomoravském Brníčku. Absolvoval gymnázium v Zábřehu na Moravě a po vypuknutí 1. světové války musel narukovat do rakousko-uherské armády. Na východní frontě padl do ruského zajetí, v němž se přihlásil do čs. legií a nedlouho poté byl odeslán ke vznikajícím čs. jednotkám do Francie. V jejich řadách se v říjnu 1918 zúčastnil krvavých bojů u městečka Terron a ihned po návratu do Československa se zapojil do války s Poláky o Těšínsko. V první polovině dvacátých let prošel Karel Lukas řadou velitelských funkcí a jako mimořádně schopný a inteligentní důstojník byl přijat ke studiu na prestižní Válečné škole v Praze, kterou úspěšně zakončil v roce 1931. Působil poté ve štábu 11. divize v Košicích a v prosinci 1933 se stal pobočníkem nově jmenovaného náčelníka Hlavního štábu čs. branné moci generála Ludvíka Krejčího. V této funkci působil až do jara 1936, kdy byl přidělen Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) a jako takový se podílel na vzniku našeho pohraničního opevnění. Jako jeden z mála čs. důstojníků dokonce v roce 1937 absolvoval stáž na již tehdy proslulé Maginotově linii ve Francii. Bezprostředně po podepsání osudné mnichovské dohody byl Karel Lukas na počátku října 1938 členem malé skupinky čs. důstojníků vedené generálem Karlem Husárkem, která se při náročných jednáních v Berlíně snažila dosáhnout záchrany alespoň části pohraničních oblastí Československé republiky. Bohužel neúspěšně. Nedlouho poté – v listopadu 1938 – byl ustanoven zmocněncem MNO u autonomní vlády Podkarpatské Rusi v Chustu. V době bojů mezi čs. a maďarskou armádou, k nimž došlo v březnu 1939, se jako parlamentář několikrát podílel na složitém vyjednávání mezi oběma válčícími stranami. Po okupaci Podkarpatské Rusi Maďary ustoupil Karel Lukas spolu s čs. jednotkami do Rumunska, odkud se složitou cestou přes Jugoslávii vrátil do okupované Prahy. Zde se ihned zapojil do odboje proti německým okupantům v řadách Obrany národa a před hrozícím zatčením gestapem odešel přes Polsko do Francie. Zde byl představiteli rodícího se čs. zahraničního odboje pověřen speciálním úkolem: vyhledat ve francouzských internačních táborech čs. občany, bývalé interbrigadisty ze Španělska, kteří by mohli vstoupit do čs. zahraniční armády. Po splnění tohoto úkolu byl Karel Lukas odeslán do Velké Británie, kde byl po francouzské kapitulaci v srpnu 1940 ustanoven náčelníkem štábu 1. čs. smíšené brigády. Tuto důležitou funkci vykonával déle než rok a následně se stal čs. vojenským atašé u polské exilové vlády. Ne však na dlouho. Usiloval totiž o vyslání na skutečné bojiště, a tak odjel v červnu 1942 do severní Afriky, kde se v řadách britské armády zapojil do bojů proti německému Afrika-Korpsu a zúčastnil se dokonce i známé bitvy e El Alameinu. Při následném pronásledování německých jednotek byl však 17. listopadu 1942 těžce raněn a následující měsíce strávil v nemocničním ošetřování v Káhiře a Jeruzalémě. Po vyléčení se Karel Lukas spolu s britskými jednotkami zúčastnil (pravděpodobně jako jediný čs. důstojník) invaze do Itálie i následných bojů na Apeninském poloostrově, a to až po tok řeky Carigliano. Na konci roku byl odeslán do Velké Británie, kde působil ve štábu generála Ondřeje Mézla, jako styčný důstojník u velitelství generála D. D. Eisenhowera, které právě tehdy připravovalo invazi v Normandii – operaci Overlord. V srpnu 1944 byl odeslán jako čs. vojenský a letecký atašé do Spojených států a tuto velice zodpovědnou funkci vykonával až do roku 1947 (v červenci 1945 navíc převzal i zmocnění pro Kanadu). Po návratu z USA působil Karel Lukas krátce ve 2. oddělení (zpravodajském) Hlavního štábu a poté byl jmenován velitelem 7. pěší brigády v Novém Jičíně. Zároveň byl vyslán do Kursu pro vyšší velitele, po jehož absolvováním měl být povýšen do hodnosti brigádního generála. Jeho slibně se rozvíjející kariéru, podobně jako u stovek dalších důstojníků, kteří prošli naší armádou na Západě, okamžitě ukončil únor 1948. Bezprostředně po komunistickém puči byl totiž jako důstojník pro nový režim politicky nespolehlivý z armády vyhozen. Tím však jeho cesta až na samé dno ponížení neskončila. V březnu 1949 byl Karel Lukas zatčen příslušníky StB a 4. května 1949 při výslechu v Bartolomějské ulici brutálně ztýrán takovým způsobem, že na následky tohoto mučení 19. května 1949 ráno zemřel. Po celé tyto dva týdny, kdy trpěl obrovskými bolestmi, mu nebyla ze strany věznitelů poskytnuta sebemenší lékařská pomoc. Dva týdny ho nechali s těžkými vnitřními zraněními umírat... Karel Lukas byl pravděpodobně vůbec prvním příslušníkem čs. armády, kterého komunisti po únorovém puči zavraždili. Bohužel nebyl poslední. Jeho blízkého přítele Heliodora Píku oběsili v Plzni na Borech o pouhý měsíc později – 21. června 1949. Čest jeho památce! Nezapomínejme!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici