← PhDr. Eduard Stehlík

Na tu zvláštní návštěvu, která na počátku ledna 1990 dorazila do Vojenského historického ústavu, nikdy v životě nezapomenu. Můj nadřízený mi tehdy řekl, že dole čeká jakýsi pamětník událostí z května roku 1945, abych se o něj postaral. Seběhl jsem po schodech do vrátnice, kde seděl již hodně starý pán. Pozdravili jsme se, já ho zavedl do své kanceláře, a on začal po několika zdvořilostních frázích vypravovat. Jeho líčení se však netýkalo bojů Pražského povstání, jak jsem původně předpokládal. Bylo to vypravování o tom, jak v květnu 1945 jako rodilý Pražák, jenž město dokonale znal, doprovázel po městě komanda sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ, která zde zatýkala desítky Rusů, Bělorusů a Ukrajinců (nyní již státních občanů ČSR!) a odvlékala je do gulagu. S přibývajícími minutami se mi z toho muže dělalo čím dál tím víc nevolno a kladl jsem si otázku, proč do VHÚ vůbec přišel. Od prvního okamžiku mi totiž bylo jasné, že se za to, co v květnu 1945 dělal, nestydí. Naopak. Byl na to hrdý. Chlubil se tím! A pak mi to došlo. Právě tehdy se hroutil svět, kterému celý život sloužil. A on předpokládal, že se mu ve VHÚ, který ještě nedlouho předtím patřil mezi zařízení Hlavní politické správy ČSLA, dostane porozumění, pochvaly a pravděpodobně i obdivu. Dodnes si pamatuji na ten pocit takřka hmatatelné úlevy, který mě ovládl, když se po dvou, pro mě nekonečných hodinách, zvedl a odešel. Asi si kladete otázku, proč vůbec píši o tomto zvláštním setkání. Důvod je prostý. Právě dnes uplynulo 80 let od chvíle, kdy byl ve svém bytě v Konviktské ulici čp. 263/5 na Starém Městě zatčen příslušníky SMĚRŠ armádní generál čs. armády Sergěj Nikolajevič Vojcechovský. Mimořádná osobnost našich dějin, rodilý Rus, který se již za 1. světové války vyznamenal jako velitel 3. čs. střeleckého pluku našich legií v Rusku. Poté zastával významná velitelská místa v armádách admirála Kolčaka i generála Wrangela, které v letech ruské občanské války bojovaly proti bolševikům. Po porážce bělogvardějců odešel Sergěj Vojcechovský do Československa. Získal naše občanství a stal se generálem čs. armády. Patřil k jejím nejvýznamnějším stratégům, v roce 1938 zastával funkci zemského vojenského velitele v Praze a za mobilizace v září 1938 stanul v čele I. armády, která měla bránit prakticky celé Čechy proti útokům nacistických divizí. Patřil též k nejrozhodnějším odpůrcům podrobení se mnichovskému diktátu. I proto stál hned na počátku německé okupace u zrodu vojenské odbojové organizace Obrana národa, avšak jeho aktivnější zapojení do odboje nebylo možné, neboť žil pod trvalým dohledem gestapa. Generál Sergěj Vojcechovský byl nakonec zatčen až 12. května 1945. Ne však již gestapem, ale právě příslušníky sovětské vojenské kontrarozvědky. Nedlouho po svém zatčení byl Sergěj Vojcechovský převezen do Moskvy, kde byl v září 1945 odsouzen za tzv. protisovětskou činnost k deseti letům odnětí svobody, což vzhledem k jeho věku a podmínkám, v nichž si měl trest odpykat, prakticky znamenalo vynesení rozsudku smrti. Prošel několika věznicemi, než se ocitl ve smutně proslulém zvláštním táboře se zostřeným režimem Ozerlag u Tajšetu na východní Sibiři. Právě zde 7. dubna 1951 zemřel na celkové vyčerpání organismu způsobené útrapami věznění. Československá oficiální místa proti zatčení generála čs. armády Sergěje Vojcechovského a jeho odvlečení do SSSR nikdy neprotestovala. Stejně jako mlčela i v případě odvlékání stovek dalších našich spoluobčanů kamsi do neznáma, z nichž se většina již nikdy se svými blízkými neshledala. A já si již pětatřicet dlouhých let kladu otázku, zda ono zatýkací komando ke dveřím generálova bytu nedovedl právě můj nezvaný host z ledna 1990…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici