← PhDr. Eduard Stehlík

Dnes je 8. května a my slavíme Den vítězství. Od konce 2. světové války, dosud nejstrašnějšího válečného konfliktu v lidských dějinách, nás dělí dlouhých osm desetiletí. A my často slýcháváme, že Češi nemají vůbec žádné hrdiny. Za těch více než 40 let, co se věnuji vojenským dějinám naší země, znovu a znovu zjišťuji, že to není pravda. U zrodu tohoto mého přesvědčení, však stála již před mnoha lety série poštovních známek, kterou jsem měl jako malý kluk ve svém albu. A tak jsem se rozhodl připomenout dnešní Den vítězství právě těmito malými zoubkovanými poklady, spolu s příběhem, který se mi před několika lety stal. Vracel jsem se tehdy z práce a u zastávky autobusu zaznamenal hlouček chlapců, kteří se hlasitě dohadovali nad něčím, co jsem neomylně identifikoval jako album známek. Normálně bych pravděpodobně kolem nich prošel, aniž bych si jich blíže všiml, avšak při hledání spoje v jízdním řádu, ke mně pojednou dolehla věta: „Ten v beranici je určitě nějakej Rus, tohle bude jistě motocyklovej závodník a ten v tý tropický přilbě, to je na sto procent Emil Holub, ten cestovatel.“ Přestože jsem na známky, o kterých si chlapci vypravovali, neviděl, okamžitě mi bylo jasné, co v albu mají. Opatrně jsem přistoupil blíž a nenápadně jim nahlédl přes ramena. Nespletl jsem se, šlo o známky tzv. londýnského vydání z roku 1945. Opět jsem před sebou viděl známou sérii šestnácti známek s tvářemi odhodlaných mužů, které jsem si tak dobře pamatoval z dětství. Známky se od sebe liší barvou i uniformami různých armád, v nichž jsou muži oblečeni, jména chybí. Jediným nápisem na známkách je jméno země, za niž před lety bojovali: Československo. Stejně jako tito chlapci jsem si také kdysi kladl otázku, kdo jsou tito muži a proč se na známkách ocitli. Nyní jsem již odpověď znal, a proto jsem se po chvilce váhání zapojil do hovoru: „Kluci, promiňte, že ruším. Ale ti muži na známkách nejsou cestovatelé, ani závodníci, ale vojáci. Českoslovenští vojáci, kteří padli za 2. světové války.“ Obrátilo se ke mně několik párů zvědavých očí. Vzápětí následuje otázka: „A vy víte, jak se jmenovali?“ Dávám se do vysvětlování. „Hned ten první, v ploché, britské přilbě, je Pravoslav Řídký. Bojoval s britskou armádou proti Němcům v severní Africe a byl zabit při nepřátelském náletu v lednu 1943. Na té hnědé, desetihaléřové známce je Miroslav Novák, vojenský lékař, který tragicky zahynul v lednu 1944 v Londýně. Ten v beranici, o kterém jste si mysleli, že je to Rus, je Otakar Jaroš. Padl jako velitel obrany Sokolova na Ukrajině v březnu 1943 a jako vůbec první cizinec byl posmrtně vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR. Vidíte, a není jen na té červené dvacetihaléřové známce, ale i na modré, dvoukorunové. Když se podíváte pozorněji, zjistíte, že známek je sice šestnáct, ale každý voják se v sérii objevuje dvakrát. Muž na pětadvacetihaléřové známce má na hlavě čepici, která vám možná připomíná francouzské komedie o četnících ze Saint Tropez. To je képi a nosila se, a vlastně dosud nosí, i ve francouzské Cizinecké legii. Tou si v roce 1939 prošlo mnoho našich vojáků. Mezi nimi i muž ze známky – Stanislav Zimprich. Padl jako pilot britského královského letectva v dubnu 1942. V sérii jsou kromě něj i další dva stíhači – Jiří Král a Alois Vašátko. Král je ten v brigadýrce, důstojnické čepici. Když se dobře podíváte, zjistíte, že na ní má i křídla – znak francouzského letectva. Je to proto, že padl v nerovném vzdušném boji nad Francií v červnu 1940. Bojoval sám proti dvanácti nepřátelským stíhačkám. Vašátko je ten muž v letecké kukle z padesátihaléřové a pětikorunové známky. Vynikající stihač, velitel čs. stíhacího wingu ve Velké Británii. Zahynul v červnu 1942, když se jeho Spitfire srazil ve vzdušném souboji s nepřátelským Focke-Wulfem. Zbývají poslední dva. Ten ve zvláštní kulaté přilbě není motocyklový závodník, jak jste si mysleli, ale parašutista – Josef Gabčík. Ten jako jediný nepřišel o život za hranicemi, ale tady v Praze, jen pár stovek metrů od místa, kde teď stojíme. Se svým kamarádem Janem Kubišem provedli v květnu 1942 atentát na protektora Reinharda Heydricha, a když je nacisté 18. června 1942 zradou vypátrali, nevzdali se a bojovali proti stonásobné přesile gestapa a SS až do úplného konce. Gabčík si poslední náboj nechal pro sebe. A jsme konečně u toho muže v tropické přilbě. Na šedesátihaléřové a desetikorunové známce je František Adámek. Již jako devatenáctiletý odešel za hranice, kde vstoupil do čs. armády a padl v listopadu 1941 při obraně Tobruku.“ Chlapci chvíli mlčeli a pak mi poděkovali. Rozloučil jsem se a nastoupil do autobusu, který právě přijel. Cestou domů jsem myslel nejen na hrdiny ze série poštovních známek, ale i na filatelisty nejrůznějšího věku, kteří si častokrát kladli otázku, kdo byli tito muži a čím byli tak významní, že se jednoho dne objevili na poštovních známkách. Někteří z nich možná čekali na odpověď dodnes...Kopírovat text

Screenshot není k dispozici