← PhDr. Eduard Stehlík

Dnes je tomu právě osmdesát let, co vypuklo Pražské povstání. Největší bojové vystoupení Čechů na jejich vlastním území ve 20. století. Vše začalo 5. května 1945 u budovy Rozhlasu na Vinohradech a krvavé boje zanedlouho zasáhly celé území Prahy. Brzy se do nich zapojily prakticky všechny vrstvy obyvatelstva hlavního města. Každý jak nejlépe dovedl. Jedni stavbou barikád, jiní jejich obranou, další ošetřováním raněných a obstaráváním potravin. V nejkritičtější době do bojů na české straně zasáhly i jednotky Ruské osvobozenecké armády, tzv. vlasovci, kteří až do té doby bojovali na straně Němců proti Spojencům. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od povstalců disponovali tanky a dělostřelectvem, byla jejich pomoc na mnoha úsecích klíčová. Hlavní tíhu bojů však po celou dobu povstání nesli sami Pražané. Povstání nakonec skončilo vítězně. Generál Rudolf Toussaint v odpoledních hodinách 8. května 1945 podepsal kapitulační protokol německých branných sil na území Prahy i v jejím okolí. Nacisté se zavázali propustit všechny zajaté i civilní rukojmí a na okraji Prahy odevzdat povstalcům těžké zbraně. Ti jim naopak měli umožnit volný odchod na Západ. V sedm hodin večer došlo k všeobecnému zastavení bojových akcí a Němci začali skutečně hlavní město vyklízet. V ustupujících kolonách, pro které byly stanoveny přesné trasy a na několika místech dokonce otevřeny průchody v barikádách, Prahu vedle bojových jednotek opouštělo i německé civilní obyvatelstvo. Některá ojedinělá ohniska odporu bráněná fanatickými jednotkami SS však kladla i nadále odpor a byla likvidována až s pomocí jednotek Rudé armády, které do Prahy dorazily v ranních hodinách 9. května 1945. Cena, kterou obyvatelé Prahy za své vítězství zaplatili, byla vysoká. Během necelých pěti dnů přišlo o život na tři tisíce (!) Pražanů. Více jak polovina z nich padla přímo na barikádách, se zbraní v ruce. Na jejich hrdinství spojené mnohdy se sebeobětováním, se v letech ne tak dávných zapomínalo a jejich zásluhy na osvobození vlastního města bývaly upozaďovány. Svou roli v tom mimo jiné sehrály i osudy mužů, kteří stáli v čele Povstání. Jeho velitel brigádní generál Karel Kutlvašr byl po únoru 1948 propuštěn z armády, v prosinci 1948 zatčen a v květnu 1949 odsouzen za údajnou velezradu na doživotí. Jen o vlásek tehdy unikl trestu smrti. Z vězení byl propuštěn teprve na amnestii v květnu 1960. Z nabyté svobody se však dlouho netěšil. Zemřel na selhání srdce o půldruhého roku později. Komunisté nezapomněli ani na kapitána Jaromíra Nechanského, předsedu vojenské komise České národní rady a velitele výsadku Platinum-Pewter z Velké Británie. Z armády musel odejít v srpnu 1949, o několik dnů později byl zatčen, ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti a 16. června 1950 popraven. Ve stejný den skončil na šibenici i život mimořádné osobnosti domácího odboje, bývalého velitele skautské odbojové organizace Zpravodajská brigáda (ZB) Veleslava Wahla. Byli to právě její příslušníci, tzv. zebáci, kteří za povstání bojovali na těch nejohroženějších úsecích – u Rozhlasu, na Pankráci, při obraně Masarykova nádraží. Všude se vyznamenávali neohrožeností a mimořádným hrdinstvím. Po únoru 1948 skončili mnozí z nich na dlouhá léta v komunistických věznicích. Stejně jako desítky dalších bojovníků Pražského povstání – mužů, žen i dětí –, kteří při oněmi 80 lety nasadili životy za osvobození své vlasti. Vlasti, která se k nim po únoru 1948 zachovala způsobem, pro nějž není ospravedlnění.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici