← PhDr. Eduard Stehlík

V našich dějinách máme řadu hrdinů, jejichž životy byly mnohdy dramatičtější než leckterý román, a přesto upadli do zapomnění. Jedním z nich je i brigádní generál Jan Studlar. Za 1. světové války spoluzakládal čs. legie v Itálii, v době nacistické okupace úzce spolupracoval s podplukovníkem Josefem Mašínem, následně prošel Francií, Velkou Británií i krvavými boji na území Sovětského svazu, severní Afrikou, a nakonec i jugoslávskými partyzánskými oddíly. Mimořádný osud. Kdo však dnes u nás zná jeho jméno? Jan Studlar se narodil 4. května 1896, tedy právě před 129 lety, v Čichticích u Bavorova a po maturitě na českobudějovické reálce pokračoval ve studiu na české obchodní akademii v Resslově ulici Praze. Po vypuknutí 1. světové války však musel narukovat a v říjnu 1915 byl s c. a k. bosensko-hercegovským polním mysliveckým praporem č. 3 nasazen na italské frontě. Zde byl v červenci 1916 raněn a padl do zajetí. Ihned po vyléčení se zapojil do zajateckého hnutí a stal se jedním z iniciátorů vzniku čs. legií v Itálii. Od dubna 1918 působil u výzvědného oddílu 3. italské armády, odkud v polovině července 1918 přešel k 31. čs. střeleckému pluku, s nímž se zúčastnil krvavých bojů na Doss Alto. Zpět do vlasti se Jan Studlar vrátil na Štědrý den roku 1918 a krátce poté byl přeložen k 35. čs. střeleckému pluku, s nímž se zúčastnil bojů s Maďary na východním Slovensku. I zde, stejně jako dříve v legiích, proslul neohrožeností a chladnokrevností. V letech 1919-1923 sice působil u pěšího pluku 28 v Praze a později u hraničářského praporu 8 v Šahách na Slovensku, tedy u pěších útvarů, ale táhlo ho to k dělostřelectvu. Absolvoval proto příslušné kursy a od srpna 1924 do dubna 1935 působil na nejrůznějších velitelských funkcích nejdříve u dělostřeleckého pluku 53 v Lipníku nad Bečvou, a poté od září 1931 u dělostřeleckého pluku 12 v Užhorodu na Podkarpatské Rusi. Na jaře 1935 zamířil Jan Studlar z východu republiky do Prahy. Od 26. dubna 1935 byl totiž přidělen k Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), které řídilo výstavbu našeho pohraničního opevnění. U něj konal službu nepřetržitě až do okupace. Ihned po příchodu Němců se zapojil do odboje v rámci Obrany národa, a to jako velitel Krajského velitelství ON Praha venkov-západ, a kromě toho úzce spolupracoval se svým blízkým přítelem podplukovníkem Josefem Mašínem. Podílel se na ukrývání zbraní, stejně jako na budování zpravodajské sítě Ústředního vedení Obrany národa. Před hrozícím zatčením gestapem však musel v prosinci 1939 uprchnout za hranice. Po příjezdu do Francie nastoupil Jan Studlar službu u Čs. vojenské správy v Paříži (právě tehdy začal používat krycí jméno „Jan Husinecký“). Počátkem března 1940 odjel z Paříže do jihofrancouzského Agde, kde nastoupil službu u 1. čs. dělostřeleckého pluku v Portelle. Bojů s Němci se však zúčastnil jako přidělený důstojník 26. francouzské divize. Poté se vrátil zpět k 1. čs. divizi, s níž byl po francouzské kapitulaci evakuován do Velké Británie. Po vytvoření 1. čs. smíšené brigády ve Velké Británii se Jan Studlar stal v srpnu 1940 zástupcem velitele jejího dělostřeleckého oddílu a tuto funkci zastával až do listopadu 1942. Následně působil jako učitel v kursu pro velitele oddílů v Lowestoftu, poté se stal profesorem dělostřelectva ve škole v Milton Hallu a od května 1943 působil ve Štábu pro vybudování čs. branné moci (ŠVBM) v Londýně. Kancelářská práce se však naprosto neslučovala s jeho naturelem, a proto usiloval o vyslání na frontu. Toho dosáhl v létě 1943, kdy MNO rozhodlo, že odjede k našim jednotkám v SSSR. Po příjezdu do Sovětského svazu byl Jan Studlar v listopadu 1943 ustanoven velitelem dělostřelectva 1. čs. samostatné brigády v SSSR, s níž se zúčastnil krvavých bojů o Bílou Cerkev a Žaškov. Přestože se skvěle osvědčil, na východní frontě nezůstal. V důsledku intrik NKVD a jejích českých spolupracovníků byl již počátkem dubna 1944 obviněn z údajné protisovětské agitace a spolu s dalšími čtyřmi čs. důstojníky ze SSSR vyhoštěn. Působil poté od července 1944 do konce února 1945 u různých britských dělostřeleckých útvarů v severní Africe a následně se v březnu 1945 stal náčelníkem čs. vojenské mise při partyzánském hlavním štábu „Slovenia“ v Jugoslávii. Zpět do osvobozené Prahy dorazil Jan Studlar v květnu 1945 a šťastně se zde shledal se svou manželkou Irmou, jež byla za odbojovou činnost několik let vězněna nacisty. Od července do září 1945 poté působil ve Vídni jako důstojník tamního oddělení pro styk se spojeneckými armádami a po návratu do Prahy byl ustanoven profesorem taktiky dělostřelectva na Vysoké škole válečné. Na konci listopadu 1947 se stal přednostou vojensko-historického oddělení Vojenského historického ústavu a v této funkci se snažil o co nejobjektivnější zpracování dějin našeho II. odboje, což mu po změně režimu komunisté nezapomněli. Na počátku roku 1949 byl Jan Studlar přeložen do výslužby, krátce poté zatčen a 23. dubna 1949 odsouzen Státním soudem v Praze k deseti měsícům těžkého žaláře. Zároveň byl degradován na vojína v záloze a byla mu odňata všechna udělená vyznamenání. Když byl po odpykání trestu z vězení propuštěn, na nic již nečekal a společně s manželkou uprchli za hranice. Zpočátku žili v Rakousku a následně ve Spolkové republice Německo, odkud se jim podařilo natrvalo přesídlit do USA. Protloukali se zpočátku, jak se dalo, teprve po několika letech si Jan Studlar našel práci jako civilní geometr. Životní pouť Jana Studlara se navždy uzavřela 17. července 1969 v New Yorku. Daleko od vlasti, za jejíž svobodu bojoval ve dvou světových válkách. Po listopadu 1989 byl sice posmrtně rehabilitován a 10. listopadu 1991 mu byla navrácena hodnost brigádního generála, avšak do širšího povědomí u nás se nikdy nedostal. Snad to tento krátký příspěvek alespoň trochu změní...Kopírovat text

Screenshot není k dispozici