← PhDr. Eduard Stehlík

Cesta kolem světa nemusí být jen románovou fikcí, ale může k ní dojít i ve skutečném životě. A to nejen v životě dobrodruha a cestovatele, ale i v životě vojáka. A pokud je těch vojáků víc než 60 000, stojí to bezpochyby za zaznamenání. Právě včera – 27. dubna 2025 – uplynulo 105 let od chvíle, kdy z Vladivostoku vyplul obří americký parník „President Grant“, na jehož palubě bylo z Ruska do Evropy přepraveno 4 613 příslušníků čs. legií. Stejná loď se s našimi vojáky vydala na cestu ještě jednou, a to 24. srpna 1920. Parník během těchto dvou plaveb domů dopravil celkem 6 557 Čechoslováků, vůbec nejvíc ze všech spojeneckých lodí, které se na evakuaci pluků Čs. vojska na Rusi do vlasti podílely. Za zdárný průběh této logisticky nesmírně náročné akce, zodpovídal Evakuační úřad v čele s plukovníkem MUDr. Rudolfem Rašem. A protože přeprava desítek tisíc lidí z jedné strany zeměkoule na druhou ležela zcela mimo možnosti tehdy nově vzniklé republiky, vyjednalo čs. ministerstvo zahraničních věcí se spojenci, že se budou na evakuaci z poloviny podílet Američané, dále Angličané a případně i ostatní spojenecké země (na vlastní náklad čs. vojska se nakonec podařilo odvézt jen necelých 15 % evakuovaných). Jako vůbec sice první vyplul 15. ledna 1919 z Vladivostoku transport 139 invalidů na lodi „Roma“, avšak odjezd pravidelných útvarů zahájil až 1. čs. střelecký pluk „Mistra Jana Husi“ v prosinci 1919. Legionářské transporty směřovaly do Evropy několika hlavními trasami. Jednak Indickým oceánem kolem Asie a dále Suezským průplavem do Terstu, nebo přes Tichý oceán Panamským průplavem a následně přes Atlantik do Hamburku či Terstu. Další variantou byla plavba přes Tichý oceán do Kanady, dále přes Severní Ameriku vlakem a následně opět lodí přes Atlantik do Hamburku. Celkem bylo z Ruska do Československa přepraveno 72 644 osob (v tom 4 914 invalidů, 3 004 důstojníků, 53 455 vojínů a poddůstojníků, 1 726 žen a 717 dětí), a to ve 42 lodních transportech. Poslední z nich vyplul z Vladivostoku teprve 2. září 1920 a někteří legionáři se tak vrátili domů až dva roky po vzniku samostatného Československa. Dokonalé zvládnutí této organizačně nesmírně náročné akce zasluhuje i z dnešního pohledu obdiv k práci všech, kdo se na ní před oněmi dlouhými sto pěti lety podíleli. Člověk si klade otázku, zda bychom dnes něco podobného zvládli. A odpověď, která ho napadá, k nám není vůbec lichotivá…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici