← PhDr. Eduard Stehlík

Když v roce 1941 vydalo londýnské nakladatelství Faber and Faber knihu Blitzkrieg, vzbudila svým obsahem i vybroušeným stylem mimořádný zájem jak ve spojeneckých vojenských kruzích, tak u široké veřejnosti. Vzhledem k tomu, že jméno jejího autora – Ferdinand Otto Miksche, nikomu nic neříkalo, panovalo zpočátku přesvědčení, že jde o pseudonym, pod nímž se skrývá vysoce postavený důstojník některého ze spojeneckých generálních štábů. Ve skutečnosti však muž tohoto jména existoval. Navíc nešlo o žádného ze spojeneckých generálů, či plukovníků, ale o pouhého československého poručíka, i když momentálně sloužícího ve francouzské armádě generála Charlese de Gaulla. Tato jeho prvotina však nezůstala nadlouho osamocena. Brzy následovaly další knihy a stovky odborných studií, které svět záhy přesvědčily o zrození významného vojenského teoretika, jenž výrazně předběhl svou dobu a právem se řadí mezi nejvýznamnější vojenské myslitele 20. století. Je přitom smutné, že i když spatřil světlo světa na území dnešní České republiky, většina lidí u nás nemá o jeho existenci ani tušení. Ferdinand Otto Miksche se narodil 11. dubna 1905, tedy právě před 120 lety, v Karviné, v rodině důstojníka z povolání rakousko-uherské armády. Nejprve navštěvoval obecnou školu s vyučovacím jazykem německým v Těšíně a později slovenské reálné gymnázium v Košicích. Po složení maturity nastoupil dle otcova přání v říjnu 1922 na maďarskou vojenskou akademii v Budapešti, avšak studium nedokončil a vrátil se zpět do Československa. Zde absolvoval dvouletou vojenskou prezenční službu, po níž se vrátil do civilního života. Ne však nadlouho. V důsledku hospodářské krize nenalezl odpovídající zaměstnání a od dubna 1931 až do května 1935 proto konal tzv. „další dobrovolnou činnou službu“ u dělostřeleckého pluku 112 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi. Když vypukla občanská válka ve Španělsku, opustil Ferdinand Otto Miksche v říjnu 1936 Československo a vstoupil jako důstojník do republikánské armády. Obratem mu byla přiznána hodnost majora a díky svým schopnostem začal přednášet na tamní vojenské dělostřelecké škole. Toto zařazení ho však neuspokojovalo a usiloval o odeslání na frontu. To se mu splnilo v květnu 1937, kdy převzal velení nad nově postavenou dělostřeleckou jednotkou, která působila na jižní frontě u Posso Blanca. Jako apolitický důstojník se však opakovaně dostával do konfliktů s politickými představiteli jednotky, které nakonec dokonce vyvrcholily jeho zatčením. Na zákrok španělských pravicových socialistů byl sice z vězení propuštěn, a dokonce se vrátil na své původní místo, avšak nedlouho poté přišla porážka republikánské armády a jeho odchod do francouzského exilu. Ihned po vypuknutí 2. světové války se Ferdinand Otto Miksche přihlásil do čs. zahraniční armády a na konci září 1939 nastoupl službu jako poručík dělostřelectva u 1. čs. dělostřeleckého pluku v Agde. Do bojů na západní frontě však nezasáhl a po porážce Francie odplul spolu se svou jednotkou do Velké Británie. Zde byl zařazen do tzv. důstojnické zálohy, což ho ani v nejmenším neuspokojovalo, a proto v polovině dubna 1941 čs. armádu opustil a spolu s několika dalšími čs. důstojníky vstoupil do armády Svobodné Francie. Jeho široký rozhled a vysoká inteligence ho již na počátku listopadu 1941 přivedly do štábu generála Charlese de Gaulla v Londýně. V květnu 1943 byl zařazen ke 3. oddělení francouzského podzemního hnutí, kde se mimo jiné podílel i na přípravě spojenecké invaze do Francie. Po osvobození Paříže odjel společně s de Gaullovým štábem do francouzské metropole, kde se v hodnosti podplukovníka dočkal konce války. Již 15. května 1945 požádal o demobilizaci z francouzské armády a přešel do armády československé, kde působil nejdříve u čs. vojenské mise při Vrchním velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAEF), a na počátku prosince 1945 byl díky svým mimořádným kontaktům na nejvyšších francouzských místech ustanoven čs. vojenským atašé v Paříži. Z tohoto diplomatického postu byl však Ferdinand Otto Miksche koncem srpna 1947 odvolán a přemístěn na běžnou velitelskou funkci k 151. dělostřeleckému pluku, což ho přimělo k tomu, aby Ministerstvo národní obrany požádal o uvolnění ze svazku armády. Krátce před komunistickým pučem uprchl do Francie, kde byl vzápětí zařazen do protišpionážního oddělení francouzské armády. V letech 1950-1955 vyučoval taktiku na portugalské Vysoké válečné škole v Caxias a po návratu do Francie pracoval na Zbrojním úřadu v Paříži. Kromě toho se i nadále se věnoval rozsáhlé publikační činnosti. Napsal řadu knih, které se dočkaly mnoha vydání i překladů do všech světových jazyků. Kromě toho spolupracoval s významnými světovými listy, z nichž je možné namátkou uvést New York Times, Picture Post, nebo Manchester Guardian. Životní pouť tohoto mimořádného muže se uzavřela v předvečer vánočních svátků roku 1992 ve francouzském Le Chesnay. O několik dní později byla ve společenské rubrice několika francouzských a německých listů zveřejněna stručná zpráva následujícího znění: „Důstojník Čestné legie a spolupracovník osobního štábu generála de Gaulla podplukovník Ferdinand Otto Miksche si klade za čest Vám oznámit, že byl 23. 12. 1992 povolán na věčnost.“ Toto vlastnoručně sepsané a předem připravené úmrtní oznámení uzavírala čtyři slova: „Bez květin. Bez slz.“Kopírovat text

Screenshot není k dispozici