← PhDr. Eduard Stehlík

Když jsem se v několika svých posledních příspěvcích zmínil o čs. předválečném opevnění, padla prosba, zda bych nemohl napsat něco o osudech plukovníka Bohumila Boreckého, který v roce 1938 velel hraničářskému pluku 6, jenž obsazoval pevnostní objekty na Králicku a v okolí Starého města pod Sněžníkem. Slíbil jsem to a dnes svůj slib plním. Tento statečný vlastenec, který za naši republiku nasazoval život v obou světových válkách, aby byl nakonec zavražděn v sovětském gulagu, si to bezesporu zaslouží. Bohumil Borecký spatřil světlo světa 14. července 1891 v Karlíně (jenž tehdy ještě nebyl součástí Prahy) a po absolvování gymnaziálních studií pracoval jako učitel. Jeho další osudy zásadním způsobem poznamenalo vypuknutí 1. světové války. Musel narukovat a byl odeslán na východní frontu, kde padl do ruského zajetí. V něm se přihlásil do čs. legií a jako schopný důstojník dosáhl hodnosti majora a postupně se vypracoval až na velitele praporu 8. čs. střeleckého pluku „Slezského“, s nímž se na Sibiři zapojil do bojů proti bolševikům. Poté, co se v létě 1920 vrátil do svobodné vlasti, rozhodl se v armádě zůstat natrvalo. Prošel řadou velitelských funkcí, nejdříve u čáslavského pěšího pluku 21 a poté v letech 1924-1933 u pěšího pluku 14 Košicích. Následně byl zástupcem velitele pěšího pluku 25 v Lučenci a v letech 1936-1937 působil jako velitel cyklistického praporu 3 v Levicích. Vyvrcholením vojenské kariéry Bohumila Boreckého se za první republiky stala již zmíněná funkce velitele elitního hraničářského pluku 6, které se ujal v lednu 1938. To, že byl pověřen právě tímto úkolem, svědčí o tom, že na něj velení čs. armády nahlíželo jako na mimořádně schopného důstojníka vysokých velitelských kvalit. Jemu svěřený úsek totiž patřil k těm nejdůležitějším a zároveň nejvíce ohroženým. Mnichovský ortel a s ním spojený ústup bez boje, představovaly pro Bohumila Boreckého těžký duševní otřes, s nímž se jen obtížně vyrovnával. Další ránu mu zasadila okupace Československa v březnu 1939. Ihned se zapojil do odboje proti Němcům v řadách Obrany národa, v níž úzce spolupracoval s generálem Františkem Bláhou, jenž stanul v čele velitelství Obrany národa – severovýchodní Čechy (Borecký byl jeho zástupcem a zároveň velitelem kraje Hradec Králové). V roce 1944 kromě toho navázal úzkou spolupráci s výsadkem BARIUM z Velké Británie, jenž ve východních Čechách rozvinul úspěšnou zpravodajskou činnost. Právě v souvislosti s akcí gestapa proti parašutistům a jejich spolupracovníkům, byl Bohumil Borecký v prosinci 1944 zatčen a odeslán do Malé pevnosti Terezín, kde se ocitl na cele smrti. Život mu zachránil jen rychlý konec války. V Terezíně však onemocněl tyfem a domů se tak vrátil ve značně zuboženém stavu, ale vrátil se. Po zotavení byl ustanoven velitelem královéhradecké 14. divize a v letech 1946-1948 působil jako zástupce velitele 5. divize v Českých Budějovicích. Přestože měl za sebou výraznou odbojovou činnost a pozice, které zastával, byly spojeny s udělením generálské hodnosti, k jeho povýšení v důsledku intrik obranného zpravodajství (OBZ), v jehož čele stál smutně proslulý Bedřich Reicin, nikdy nedošlo. Záhy po změně politických poměrů v Československu a nástupu komunistů k moci v únoru 1948, byl Bohumil Borecký jako „osoba novému režimu nepřátelská“ z armády propuštěn. To nejhorší však mělo teprve přijít. V pátek 10. června 1949 byl ve svém bytě v Hradci Králové zatčen příslušníky StB, a ještě téhož dne předán orgánům sovětské NKVD. Z tzv. repatriačního střediska sovětských státních občanů (kterým nikdy nebyl!) v Praze na Letné byl deportován do Rakouska a odtud do SSSR, kde byl pro údajnou protisovětskou činnost v době svého působení v čs. legiích odsouzen k trestu smrti. Později mu byl rozsudek změněn na 25 let žaláře, což vzhledem k jeho věku a podmínkám věznění, jimž byl ve zvláštním táboře Ozerlag u Tajšetu vystaven, představovalo prakticky totéž. Zpět domů do Čech se již Bohumil Borecký nikdy nevrátil. Dle dostupných informací zemřel 14. října 1954, avšak přesnou příčinu smrti se nikdy nepodařilo zjistit. Jeden z jeho spoluvězňů, který měl to štěstí, že hrůzy gulagu přežil, vypověděl, že byl při nakládání vlaku rozdrcen železničními vagóny. První a zároveň poslední korespondenční lístek, který od něj příbuzným za dlouhých pět let dorazil nese datum 15. srpna 1954 (tedy dva měsíce před smrtí) a končí slovy: „Celý můj život zde jest jediná myšlenka a vzpomínka na Vás.“ Jako jeden z mála čs. občanů zavlečených po 2. světové válce do Sovětského svazu se plukovník Bohumil Borecký alespoň posmrtně dočkal své rehabilitace. V září 1993 byl prezidentem republiky povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam a 28. října 1996 posmrtně vyznamenán Medailí Za hrdinství. Čest jeho památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici