← PhDr. Eduard Stehlík

K zájmu o vojenské dějiny mě před mnoha lety přivedlo čs. opevnění z let 1935-1938, které mělo naši zemi ochránit před rozpínavostí agresivních sousedů – Německa a Maďarska. Proto chci dnes připomenout jedno důležité výročí. Ve středu 20. března 1935, tedy právě před 90 dlouhými lety, vzniklo Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), které výstavbu čs. fortifikačního systému řídilo a v nesmírně krátké době se mu podařilo vytvořit dílo, jež dodnes budí obdiv. A to plným právem. Ještě v polovině roku 1934 přitom čs. armáda neměla sebemenší ponětí o tom, jak moderní pevnostní objekty vypadají, jakým způsobem se budují, jak mají být vyzbrojené a vybavené, ani jaké mají plnit úkoly. Přesto se naše armádní velení rozhodlo k obraně republiky využít i moderní stálé fortifikace a alespoň částečně tak odstranit hendikep plynoucí z nevýhodného tvaru státního území a extrémní délky hranic sdílených s nepřátelskými zeměmi. Urychleně začaly být sbírány nezbytné zkušenosti a několik našich ženijních odborníků bylo vysláno do Francie, kde absolvovali stáž na Maginotově linii, která tehdy představovala nejmodernější fortifikační systém světa. Čs. armádní specialisté se zároveň pustili do terénních průzkumů míst v našem pohraničí, kde měly již brzy začít vyrůstat první pevnostní objekty. Ve spolupráci s civilními experty na otázky železobetonového stavitelství rovněž vytvořili unikátní recepturu čs. pevnostního betonu a nejinak tomu bylo i v případě vývoje a výroby pancéřových prvků pevnostních objektů (kopulí, zvonů, věží a střílen). V otázkách konstrukce čs. pevnostních objektů sice specialisté Ředitelství opevňovacích prací zpočátku vycházeli z francouzských zkušeností, avšak bezduše je nekopírovali, a přistupovali ke konstrukci pěchotních srubů, dělostřeleckých tvrzí i pevnůstek lehkého opevnění tvůrčím způsobem. V případě pevnostních zbraní, lafetací a vnitřního zařízení (dieselagregáty, filtroventilační zařízení, výtahy apod.), dokonce odmítli možné zakoupení francouzských licencí a šli svou vlastní cestou. Mnohými zlepšeními pak dosáhli toho, že Československo ve třicátých letech právem stanulo na špičce pevnostního stavitelství. Československá armáda zároveň přistoupila k vytvoření elitních jednotek určených pro boj v opevnění. Ani zde nebylo na co navazovat a začínalo se doslova na „zelené louce“. Avšak během jednoho jediného roku (první takový pluk vznikl v srpnu 1937) bylo nejen zřízeno pět těchto elitních útvarů, ale ještě předtím byla vytvořena jejich organizační struktura, vycvičeni jejich příslušníci, postupně byly budovány nové kasárenské komplexy v pohraničí a připraveny předpisy pro obsluhu zbraní i vedení bojové činnosti v opevnění. Týmy, které na nesmírně složitém a náročném projektu, jakým opevňování Československa bezpochyby bylo, byly přitom velice mladé. Řediteli opevňovacích prací generálu Karlu Husárkovi bylo v roce 1935 pouhých dvaačtyřicet. Průměrný věk příslušníka ŘOP byl dvacet pět let (!). V době, kdy začali pracovat na složitých projektech dělostřeleckých tvrzí, o nichž ještě před pár týdny vůbec nic nevěděli, bylo projektantovi tvrze Hanička nadporučíku Bedřichu Kubcovi šestadvacet, kapitánu Leopoldu Krejčímu, autorovi projektu tvrze Berghöhe dvacet osm, stejně jako projektantovi tvrze Bouda kapitánovi Vladimíru Resnerovi. Do konce září 1938, kdy byla v důsledku ostudné mnichovské dohody výstavba opevnění zastavena, se podařilo na severních hranicích republiky (mezi Bohumínem a Žacléřem u Trutnova) vybudovat 209 izolovaných pěchotních srubů, 34 tvrzových objektů a dvě samostatné dělostřelecké pozorovatelny. Šest pěchotních srubů bylo postaveno mezi Šatovem a Mikulovem na jižní Moravě, osm dalších na bratislavské Petržalce a tři izolované pěchotní sruby vyrostly na břehu Dunaje u Komárna. Kromě nich bylo vybudováno téměř deset tisíc (!) pevnůstek lehkého opevnění. To vše za pouhého tři a půl roku! Bohužel se obávám, že dnes bychom se za stejnou dobu nedobrali ani k vydání stavebního povolení...Kopírovat text

Screenshot není k dispozici