← PhDr. Eduard Stehlík

Svůj poslední příspěvek tohoto týdne věnuji třetímu z trojice statečných čs. důstojníků, kteří byli za osvobození Kyjeva vyznamenáni Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR – Richardu Tesaříkovi. Narodil se 3. prosince 1915 na Královských Vinohradech v rodině obchodního příručího Jaroslava Tesaříka a jeho manželky Emílie, rozené Wagnerové, která několik let působila jako operní subreta ve Vinohradském divadle. Pravděpodobně právě po své mamince Richard získal nesporný výtvarný talent i velkou lásku k hudbě (ten se přenesl i na další generaci – jeho dva synové, Richard a Vladimír, společně působili v populární skupině Yo Yo Band). Kromě lásky k výtvarnému umění a hudbě byl však Richard Tesařík i nesporným sportovním talentem. Věnoval se gymnastice, lehké atletice, plavání a v neposlední řadě také šermu. V roce 1921 se rodina Tesaříkových přestěhovala do Příbrami, odkud pocházela Richardova maminka, a kde on absolvoval nejen základní školní docházku, ale i studium na dvouleté obchodní pokračovací škole, vyučil se zde obchodním příručím a absolvoval i školu pro aranžéry. Přelom v jeho dosavadním životě znamenal podzim roku 1937, kdy nastoupil vojenskou prezenční službu u pěšího pluku 38 v Berouně. V jejím rámci absolvoval s výborným prospěchem poddůstojnickou školu v Kladně a po mnichovských událostech byl počátkem roku 1939 odeslán jako posila pro jednotky Stráže obrany státu (SOS) k pěšímu pluku 36 do Velkého Berezného na Podkarpatskou Rus. Zde v březnu 1939 zasáhl do bojů s maďarskou armádou a se svou jednotkou se následně probil na Slovensko. S tím, jak se vyvinula situace po okupaci ČSR, se Richard Tesařík nesmířil a v létě téhož roku odešel ilegálně do Polska, kde byl 24. srpna 1939 prezentován u čs. konzulátu v Krakově jako dobrovolník naší zahraniční armády. Nedlouho po vypuknutí 2. světové války zásahl poprvé do bojů proti Němcům, a to jako příslušník kulomety vyzbrojené protiletadlové čety, které se podařilo 14. září 1939 odrazit nálet nepřátelských bombardérů. Po okupaci východních oblastí Polska Rudou armádou byl nejprve krátce internován a následně se až do jara 1940 zdržoval v Českém Kvasilově na Volyni. Odtud se mu podařilo navázat kontakt se zbytkem čs. vojenské jednotky a v březnu 1940 odjel do internačního tábora Oranki a později Suzdal. V únoru 1942 se stal Richard Tesařík jedním z prvních příslušníků 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR (nedlouho poté absolvoval s výtečným prospěchem kurs pro důstojníky pěchoty). V březnu 1943 se zapojil do bojů s německou armádou v okolí Sokolova. Mimořádné hrdinství prokázal především 9. března 1943 při protiútoku vedeném od Arťuchovky, za což byl vyznamenán jak Československým válečným křížem 1939, tak i Řádem Rudé hvězdy. V červenci 1943 dokončil Richard Tesařík intenzivní tankový výcvik (opět s výtečným prospěchem) a v srpnu 1943 se stal velitelem čety deseti lehkých tanků T-70M. Se svou jednotkou se na počátku listopadu 1943 zapojil do tvrdých bojů při osvobozování Kyjeva, za což byl společně s Josefem Buršíkem a Antonínem Sochorem vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR. V lednu 1944 zasáhl do bojů u Buzovky a Žaškova a následně se podílel na výstavbě 1. čs. tankové brigády v SSSR, v níž zastával různé funkce, aby byl nakonec ustanoven velitelem jejího 3. tankového praporu. Během krvavé Karpatsko-dukelské operace vedl Richard Tesařík 20. září 1944 úspěšný útok osmi tanků T-34/76 na město Dukla a o dva dny později zaútočil se svými vojáky na kótu 694 Hyrowa hora. V tomto boji byl však jeho tank zničen pancéřovou pěstí a on sám těžce raněn (přišel o levé oko). Přesto se již 29. listopadu 1944 vrátil zpět na frontu a chystal se zapojit do osvobozovacích bojů. Nedlouho před nasazením na Ostravsku byl však ustanoven velitelem čestné stráže prezidenta Edvarda Beneše v Košicích a tak již do bojů nezasáhl. Po 2. světové válce byl Richard Tesařík v říjnu 1945 vyslán jako posluchač na Vojenskou akademii tankových a motostřeleckých vojsk v Moskvě a po jejím absolvování ustanoven profesorem taktiky tankového vojska ve Vyšším vojenském učilišti v Praze. Od roku 1950 působil jako náčelník štábu Velitelství tankových a mechanizovaných vojsk MNO v Praze. Ne však nadlouho. V té době se začaly prohlubovat jeho konflikty s nadřízenými, a to včetně tehdejšího ministra národní obrany generála Alexeje Čepičky, které v září 1952 vyvrcholily jeho funkční degradací a přeložením k velitelství Vojenské oblasti 2 do Trenčína. Nedlouho poté byl Richard Tesařík účelově obviněn z údajného vyzrazení vojenského tajemství, kterého se měl dopustit ztrátou svého zápisníku (kterou sám ohlásil) i ze zavinění více než rok staré dopravní nehody. Vše vyvrcholilo v prosinci 1953 jeho vzetím do vyšetřovací vazby, v níž byl držen následujících devět měsíců. Nakonec byl v srpnu 1954 odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, z vazby propuštěn a o tři měsíce později ustanoven velitelem 13. tankové divize v Mladé. Po odchodu Alexeje Čepičky z funkce ministra národní obrany se v červnu 1956 Richard Tesařík konečně dočkal povýšení do hodnosti generálmajora a nedlouho poté se v říjnu 1956 stal zástupcem velitele 1. vojenského okruhu v Praze a o dva roky později zástupcem velitele 4. armády v Táboře. Jako takový byl v srpnu 1959 vyslán ke studiu do SSSR na Akademii generálního štábu. To se však již jeho vojenská kariéra chýlila ke svému konci. V únoru 1960 byl z Moskvy náhle odvolán a v listopadu téhož roku propuštěn do zálohy. Richard Tesařík poté pracoval na různých pozicích u ČSAD, a to až do června 1966, kdy změnil zaměstnání a nastoupil do národního podniku Avia v Letňanech. Odtud odešel 1. listopadu 1966 do důchodu. O necelého půl roku později – 27. března 1967 –, podlehl hrdina 2. světové války Richard Tesařík v Ústí nad Labem těžkému infarktu. Poslední odpočinek nalezl v rodinné hrobce na tichém příbramském hřbitově. Čest jeho památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici