← Zuzana Majerová

Můj projev na oslavě 107. výročí naší republiky na setkání Svazu bojovníku za svobodu u příležitosti státního svátku.🇨🇿 Vážené dámy, milí pánové! Dá se ještě k 28. říjnu, tedy datu, kdy slavíme výročí vzniku našeho moderního státu, ještě říci něco, co nikdy nezaznělo? Nebo jiná otázka. Máme jen vzpomínat na události 107 let staré, ba ještě starší? Historii ráda ponechám historikům, filosofické úvahy filosofům, ideologii ideologům. Já jsem bývalá učitelka, lingvista, předsedkyně malé politické strany TRIKOLORA, čerstvě znovuzvolená poslankyně, ale především jsem úplně normální praktický člověk. Proto mi dovolte spíše netradiční úvahu, jaké poučení bychom si měli vzít z časů končícího 19. a začínajícího 20. století. Ku pomoci si vezmu dva staré příběhy dvou již dávno mrtvých politiků. Mužů, které si dodnes v souvislosti s 28. říjnem připomínáme. Prvním je Tomáš Garrigue Masaryk, první československý prezident. Ne vždy to totiž byl vážený profesor, ne vždy to byl milovaný tatíček. Zažil časy, kdy byl mnohými hanoben, vláčen tehdejším tiskem, ba dokonce, kdy ho jeho studenti vypískali a vymlátili mu okna. A je jedno, zda tehdy šlo o hilsneriádu, rukopisy či cokoli jiného. Kdo by si tenkrát vsadil na to, jak se jednou zapíše do našich národních dějin? Druhým je Alois Rašín, jeden z pětice mužů 28. října, právník a ekonom, posléze první ministr financí nové republiky. Ten na tom byl ještě mnohem hůř než Masaryk. V mládí byl v procesu s tzv. omladinou nejen odsouzen ke dvěma rokům těžkého žaláře, ale později, to už jako člen odbojové organizace Maffie, dokonce odsouzen k smrti. Zachránila jej pouze amnestie vyhlášená v souvislosti s nástupem nového panovníka, posledního rakousko-uherského císaře Karla I. Také na Rašína by si nikdo tenkrát nevsadil, že bude existovat mnoho dobrých důvodů, proč si právě jeho portrét Václav Klaus, také první ministr financí, tentokrát první polistopadový, pověsí do své kanceláře. Proč tyhle dva životní příběhy připomínám? Protože opět žijeme v časech, kdy mnozí předčasně soudí, ba přímo odsuzují. Pokud totiž ještě žijeme v demokracii, pak by mělo platit, že o tom, kdo bude sedět ve vládě, se rozhoduje u volebních uren, a ne na ulici, ne v médiích a ne v sekretariátech poražených politických stran. A tak mi na úplný závěr dovolte, abych u příležitosti našeho nejdůležitějšího státního svátku nejen svým kolegům politikům připomněla slova jednoho z evangelistů, svatého Matouše: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno. Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš?“ A další z evangelistů, svatý Lukáš, k tomu dodává: „Odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“ Nezapomínejme, ale odpouštějme. Děkuji Vám všem za pozornost! 🌹Kopírovat text

Screenshot není k dispozici