Mgr. Petra Prokšanová

🔴 Jsou příběhy, které v člověku zůstanou zaryté hluboko, jsou pro něj zdrojem inspirace a zároveň ho nutí se neustále zamýšlet. Jedním z nich je v mém případě příběh hrošice Krásavice z Leningradské ZOO 🦛 S nadsázkou by se dal shrnout parafrází klasika: Sníst, či nesníst? 👇 V zimě roku 1942 už nebyl Leningrad městem v běžném smyslu slova, spíš vyčerpaným organismem, který se držel při životě jen z posledních sil, zatímco hlad, mráz a neustálé ostřelování pomalu rozkládaly vše, co ještě zůstávalo z normálního světa. V tamní zoologické zahradě, kdysi místě radosti a zvědavosti, zůstala naživu hrošice. Těžké, tiché zvíře, které jako by do té krajiny zkázy vůbec nepatřilo. Ale byla tam. Odkázaná na lidi, kteří sami často neměli dost sil přežít další den. Že udržovat při životě tvora, který potřebuje tolik vody, potravy a péče, je v takové době nesmysl, napadne možná každého. Možná si spíš dovedeme představit, že by se z hrocha samotného stala snadno potrava pro vyčerpané obyvatele obléhaného města. Ale ošetřovatelka Jevdokija Dašinová takhle nedokázala uvažovat ani vteřinu. Dovedu si představit, že v takovém uvažování cítila tichou kapitulaci nejen před válkou, ale i před samotnou lidskostí. Každý den tato ošetřovatelka odcházela od vypuštěného hrošího bazénku s kbelíky v rukou a dovedu si představit, že jí každý krok stál víc sil, než vůbec měla. Vracela se k výběhu, aby hrošici polévala vodou, protože bez ní by její kůže popraskala a zvíře brzy uhynulo. Krásavica díky této péči nakonec obléhání přežila. Byla to tichá a tvrdohlavá vytrvalost. Odmítnutí podvolit se představě, že v tak kruté době už nemá smysl bojovat o jednotlivý život. Popření logiky války. Obrovský symbol lidskosti. Důkaz, že i v místě, kde se svět rozpadá, může člověk ještě jednat tak, aby neztratil sám sebe 🩷🦛 Nebo byste tu hrošici prostě snědli? 🤔