← Zuzana Majerová

😍KDO Z VÁS SI TO TAKÉ PAMATUJE? Kdysi dávno, kdy nic nebylo a přesto se všechno sdílelo. Chleba a klacík v ruce a hajdy ven. Naše dětství… Jsme generace, která se nikdy nevrátí… Generace, která trávila veškerý volný čas venku na ulici. Generace, která si hrála na schovávanou i za tmy. Generace, která našla, umyla a prodávala prázdné lahve. Generace, která vyráběla papírové hračky holýma rukama. Generace, která sbírala známky, fotky, pohlednice a alba výstřižků. Generace, která v deštivých dnech hrála deskové hry a karty. Generace, která četla po nocích a smála se pod peřinou v posteli, takže rodiče nevěděli, že jsme stále vzhůru. 🤷‍♀️ My děti, které jsme se narodily v letech 1960 - 1980, jsme byly z dnešního pohledu prý vychovávány „patologickými“ rodiči. I když ani oni, ani my jsme nevěděli, že jsou „patologičtí". 👫Měly jsme svou partu kamošů, se kterou jsme se scházely mezi paneláky a naše mámy se nebály, že se „pozabíjíme“. Nechodily jsme do soukromých školek a škol a rodiče se přesto netřásli strachem, jestli náhodou nebudeme opoždění ve vývoji. Neběhali za námi s čepicí a nekontrolovali, jestli jsme zpocení. Sezónní choroby se nám vyhýbaly, a když jsme náhodou něco chytily, vyřešil to čaj s medem, česnek nebo odvar z cibule. Zalezly jsme pod peřinu a pořádně se vypotily. A bylo po všem. Les, louka a hřiště bylo naše území. Hrály jsme si na indiány, válku, stavěly lesní domečky, z větví vyráběly zbraně. Jedly jsme jablka, maliny, jahody, sbíraly je přímo do pusy jen tak neumyté. Mámy se nebály, jestli nás napadne nějaká šelma, nebo jestli se zraníme. Věčně jsme lítaly bez dozoru na kole a lozily po všech stromech v okolí. Někdy jsme utekly i k potoku či řece. Koupačka a klepač byly samozřejmostí. V zimě jsme sáňkovaly na každém kopečku, občas jsme vletěly do plotu nebo do potoka, a přesto nikdo neplakal. Neznaly jsme chrániče kolen a loktů při bruslení na rybníku nebo zamrzlém hřišti před panelákem, modřiny k nám prostě patřily. Sousedka, která na nás žalovala rodičům, nám byla tak trochu k smíchu. Rodiče nařídili, že ji musíme slušně zdravit a za trest jí nosit nákupy. Děda kouřil dýmku, dým nám foukal přímo do tváře a on se nahlas smál, když se nám to nelíbilo a šklebily jsme se. Musely jsme umět násobilku a vyjmenovaná slova, jako když bičem mrská, odpředu i odzadu. Nikdo neznal výrazy jako dyslexie, dyskalkulie a kýho výra, jaké všechny dys... Do školy nás nikdo nedoprovázel. Každý jsme věděl, že se chodí po levé straně silnice a pořádně se rozhlédnout, než vejdu do vozovky. Kdybychom to nedodržovaly, to by byl rachot! Odpolední svačinu jsme nepotřebovaly, vždycky se našlo nějaké jablko na stromě, voda ve studni nebo kus chleba u kamaráda doma. Abychom si hrály, vystačily jsme si samy. Takových her, co jsme vymyslely! Hřiště bylo všude, kde jsme chtěly. I když jsme měli televizi, pravidelně jsme se dívaly jen na Večerníček. I když nebylo tolik škol, jako dnes, byly jsme vzdělaní a vychovaní. Nenosila se informovanost o výchově, a přesto jsou z nás slušní lidé. To díky rodičům jsme dětství přežily bez nálepek typu ADHD, bez psychologů, nářků, nudných přednášek o tom, co bychom měly a neměly... Zdravím vás všechny, kdo jste stejně jako já tu dobu prožili v radosti a bez následků. A z té radosti a prožitků čerpám doteď. 🙏Vzpomínky vám nikdo nevezme. Dávají mi víru. Vaše Zuzana 🌹Kopírovat text

Screenshot není k dispozici