← Jiří Slavík

Před 36 lety stál Václav Havel v americkém Kongresu. Bývalý disident, ještě nedávno vězeň vlastního režimu, mluvil k nejmocnější demokracii světa — a poslanci mu tleskali vestoje. Ne proto, že jsme byli velcí ekonomicky. Ne proto, že jsme měli armádu nebo vliv. Ale proto, že jsme měli příběh a morální autoritu. Havel mluvil o odpovědnosti, pravdě a svědomí. Začal anglicky, dokončil česky — a přesto mu rozuměli všichni. Protože některé věci se nepřekládají jazykem, ale postojem. Byla to chvíle, kdy malá země dokázala mluvit velkým hlasem. A Amerika ještě dokázala naslouchat něčemu víc než jen geopolitickým zájmům. Dnes? Morální autorita v politice je spíš podezřelá vlastnost než výhoda. Na české straně chybí osobnost, která by svět přesvědčovala hodnotami. A na americké straně chybí ochota takový hlas slyšet. Tehdy se setkaly dvě demokracie, které věřily v ideály. Dnes se často potkávají jen zájmy. A možná právě proto ten potlesk z roku 1990 zní dodnes hlasitěji než většina dnešních projevů.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici