← PhDr. Eduard Stehlík

Vážení přátelé, práce na jednom velice zajímavém projektu, o kterém se zde později zcela jistě blíže zmíním, mě na několik dnů „vyřadila“ z pravidelného psaní příspěvků. Dnes už jsem však zpět a pokusím se vám své odmlčení vynahradit vzpomínkou na výjimečného muže, kterého jsem měl to štěstí v roce 1990 osobně poznat – plukovníka Karla Černého. Statečného čs. důstojníka, jenž za 2. světové války prošel Francií i Velkou Británií, aby v jejím závěru působil jako pobočník generála Heliodora Píky na Čs. vojenské misi v Moskvě. Jeho mimořádné životní osudy však neskončily s posledními válečnými výstřely, ale pokračovaly i po komunistickém puči v únoru 1948. Tehdy sice musel čs. armádu nuceně opustit, ale poté, co odešel do svého již druhého exilu, stanul v čele čs. vojenské jednotky, která od února 1952 působila v rámci americké armády na území Spolkové republiky Německo. Když se mi na jaře 1990 dostala shodou náhod do rukou jeho norimberská adresa, ani na okamžik jsem nezaváhal a po krátké vzájemné korespondenci jsem se za ním osobně vydal. Po první schůzce následovala druhá a hned poté další a další. K častým cestám do Německa jsem tehdy využíval toho, že manželka jednoho z mých přátel začala provozovat cestovní kancelář a já jsem se nabídl, že budu do Norimberku jezdit jako průvodce. S výpravami jsem vyjížděl autobusem v noci z pátku na sobotu (jak tehdy bývalo obvyklé), abychom v časných sobotních ranních hodinách dorazili do města, kde jsem klientům poskytl detailní výklad o jeho historii, ukázal významné památky, a zatímco oni následně zamířili do nákupních center, já vyrazil za svým pamětníkem. Karel Černý pocházel z Lišova u Českých Budějovic, kde spatřil světlo světa 27. prosince 1914 v rodině místního řezníka a obchodníka Václava Černého a jeho manželky Anny, rozené Perekové. Po studiu na českobudějovické obchodní akademii nastoupil v říjnu 1935 vojenskou prezenční službu u benešovského pěšího pluku 48 „Jugoslávie“, a protože se mu v uniformě zalíbilo, stal se na podzim 1936 frekventantem Vojenské akademie v Hranicích. Po roce náročného studia zamířil v září 1937 jako novopečený poručík k horskému pěšímu pluku 4 v Tornaľe na Slovensku, avšak příliš dlouho se u něj neohřál. Již v lednu 1938 byl totiž přemístěn k hraničářskému pluku 6 – elitní jednotce určené k obraně objektů těžkého opevnění na Králicku. Na svém novém působišti prožil jak květnovou ostrahu hranic, tak i tragické dny podzimu 1938. Když ztratila existence pevnostních útvarů po Mnichovu své opodstatnění, ocitl se v lednu 1939 u cyklistického praporu 5 ve Slavkově u Brna, kde ho v březnu 1939 zastihla okupace a vznik protektorátu. Se stavem věcí se odmítl smířit. Nejprve se zapojil do domácího odboje v řadách Obrany národa a když mu hrozilo zatčení gestapem, odešel dramatickou cestou přes Balkán, Turecko a Sýrii do Francie. Zde byl v dubnu 1940 v Agde zařazen do naší zahraniční armády. Službu konal u pěšího pluku 1, s nímž se červnu 1940 zúčastnil bojů s Němci a za prokázané hrdinství byl vyznamenán. Po porážce Francie byl Karel Černý spolu s ostatními evakuován do Velké Británie, kde nejprve působil u čety obrany proti letadlům 1. čs. smíšené brigády, aby byl v červnu 1941 ustanoven zpravodajským důstojníkem 1. pěšího praporu v Moretton Paddox. V této zodpovědné funkci působil nepřetržitě až do srpna 1943, avšak v mezidobí rozhodně nezahálel. Absolvoval několik specializovaných kursů, mezi jinými v létě 1942 i britský assault course na STS 25 (Special Training School) ve Skotsku a dva parakursy na STS 51 v Ringway u Manchesteru, které byly základním předpokladem pro jeho operační vyslání na území protektorátu, k němuž se dobrovolně přihlásil. K jeho velkému zklamání byla však operace, jíž se měl zúčastnit, odložena na neurčito. Když se proto na jaře 1943 objevila možnost nechat se přeložit k naší vojenské jednotce v Sovětském svazu, ani na okamžik nezaváhal a po několika odkladech vyrazil v září 1943 na Východ. Příjezd do Moskvy však Karlovi Černému přinesl nepříjemné rozčarování. Z britských ostrovů odjížděl s tím, že se stane velitelem protitankové roty, s níž bude odeslán na frontu, ale namísto toho byl ustanoven pobočníkem generála Heliodora Píky. Jeho protesty, že do Ruska přijel proto, aby mohl konečně bojovat, mu nebyly nic platné a musel se podřídit. Štěstí se na něj usmálo teprve v březnu 1944, kdy byl odeslán do Jefremova, kde se stal velitelem speciálního Oddílu pro zvláštní úkoly. V důsledku zranění při výcviku byl však počátkem května 1944 přeložen zpátky do Moskvy, kde opět převzal funkci pobočníka náčelníka mise. Na tomto místě poté působil nepřetržitě až do února 1946 (z toho od června 1945 jako zástupce náčelníka), kdy se po dlouhých šesti letech vrátil zpátky do vlasti. V dubnu 1946 se Karel Černý stal velitelem samopalného praporu 12. tankové brigády v Toužimi, s nímž se na podzim téhož roku přemístil do posádky Český Krumlov. Odtud byl sice v říjnu 1947 povolán do II. ročníku elitní Vysoké školy válečné, po jejímž absolvování by ho jako inteligentního důstojníka s válečnými a diplomatickými zkušenostmi bezpochyby čekala mimořádná kariéra. To by však nesměl přijít únor 1948 a nástup komunistů k moci. Jako „Píkův člověk“ byl okamžitě vyloučen ze studia okamžitě a přeložen k pěšímu pluku 29 do Jindřichova Hradce, kde byl zařazen na podřadnou funkci, jež zdaleka neodpovídala jeho schopnostem. Ani to však nestačilo. Již 26. června 1948 byl zatčen a po tři dny v Praze vyslýchán orgány nechvalně proslulého Reicinova obranného zpravodajství. Následovalo propuštění z armády a koncem dubna 1949 nové zatčení. Tehdy si již jasně uvědomil, že mu jde o život (jeho bývalý nadřízený generál Heliodor Píka byl v lednu 1949 v zinscenovaném procesu odsouzen k trestu smrti a 21. června 1949 na Borech oběšen). Ihned poté, co byl propuštěn z vazby, již na nic nečekal a 29. dubna 1949 překročil ilegálně hranice do Německa, za což byl v nepřítomnosti degradován na vojína a odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody. V exilu se Karel Černý ihned zapojil do boje proti komunistickému režimu v Československu. Od září 1949 působil u 946th Signal Service Company ve Frankfurtu nad Mohanem, což bylo krycí označení zpravodajské ústředny plukovníka Jaroslava Kašpara-Pátého, jež byla součástí zpravodajské sítě podplukovníka americké armády Charlese Kateka. Hlavní úkol na něj však teprve čekal. Počátkem listopadu 1951 totiž po konzultacích s generálem Sergějem Ingrem (bývalým ministrem národní obrany čs. exilové vlády v Londýně), začal připravovat zřízení čs. strážní roty u americké armády v Německu. A 4. února 1952 se tako skutečně stal velitelem 4091st Labor Service Company (Czechoslovak) v Nahbollenbachu, jež měla být možným zárodkem budoucí čs. zahraniční armády 3. odboje. V čele jednotky stál poté nepřetržitě až do svého odchodu do výslužby v prosinci 1979, tedy téměř osmadvacet (!) let, a to přesto, že mu byla několikrát nabídnuta možnost se trvale usadit v USA. Nikdy také nepřijal ani německé, ani americké občanství, ale zůstal čs. uprchlíkem a používal tzv. Nansenův pas. Poslední léta svého života prožil Karel Černý v Norimberku, kde 5. dubna 1991, tedy právě před pětatřiceti lety podlehl v boji s těžkou nemocí. Odešel v něm voják a vlastenec, který přísahal věrnost Československé republice. Jen jí a nikomu jinému a své přísaze se nikdy nezpronevěřil. Několik týdnů po jeho nečekané smrti mu byla rozkazem ministra národní obrany ČSFR navrácena hodnost majora pěchoty a týmž rozkazem byl povýšen do hodnosti plukovníka. To se však již Karel bohužel nedozvěděl. Naše setkání dodnes považuji za naprosto výjimečná a je mi velice líto, že nám osud neumožnil vídat se déle. Jako vzácnou památku dodnes uchovávám několik fotografií a dopisů, které jsme si tehdy vyměnili. Především však v sobě navždy nosím vzpomínku na tohoto mimořádného vlastence a velice statečného muže.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici