← JUDr. Vladimír Kremlík

Rozumím té skepsi – a je vlastně zdravá. Dluh sám o sobě nikdy není cíl. Rozdíl je ale mezi dluhem na spotřebu a dluhem na strategickou infrastrukturu, která vytváří dlouhodobou hodnotu. Vysokorychlostní tratě nejsou běžný výdaj státního rozpočtu. Jsou to projekty s životností 80–100 let, které zásadně mění ekonomickou geografii země: zkracují dojezdové časy, zvyšují produktivitu regionů, přitahují investice a odlehčují přetížené konvenční železnici i silnicím. Proto je ve většině Evropy financování kombinací dlouhodobých úvěrů, evropských fondů a státních investic. Státy jako Francie nebo Španělsko své sítě VRT také budovaly s využitím dluhového financování – protože návratnost takových projektů se nepočítá v jednom volebním období, ale v generacích. Klíčová otázka tedy není „zda dluh“, ale na co si stát půjčuje. Pokud na spotřebu, je to problém. Pokud na infrastrukturu, která bude sloužit desítky let a posílí ekonomiku, je to standardní investiční politika vyspělých zemí.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici