← PhDr. Eduard Stehlík

Minulý týden uběhlo již pět let od chvíle, kdy svět v požehnaném věku 99 let navždy opustil manžel britské královny Alžběty II. – princ Philip, vévoda z Edinburghu. A protože u nás jen málo lidí ví, že v něm odešel nejen královnin choť, ale také válečný hrdina, rozhodl jsem se svůj dnešní příspěvek věnovat právě jemu. Philipova vojenská kariéra začala v předvečer 2. světové války, kdy zakončil studium na Královské námořní akademii v Darthmouthu, z níž byl vyřazen jako nejlepší kadet v ročníku. Shodou okolností se právě zde seznámil se svou budoucí manželkou, když ji zde s její sestrou Margaret v červenci 1939 při jejich návštěvě školy doprovázel. Po ukončení studia byl Philip v roce 1940 přidělen na bitevní loď HMS Ramilies, na níž strávil pět měsíců v Indickém oceánu, kdy se podílel na doprovodu konvojů, které přepravovaly z Austrálie do Evropy a severní Afriky příslušníky Australských expedičních sil. Na počátku roku 1941 nastoupil Philip službu na bitevní lodi HMS Valiant, s níž se na konci března 1941 zúčastnil krvavé bitvy mezi britským a italským námořnictvem u mysu Matapan, v níž Italové ztratili tři těžké křižníky, dva torpédoborce a na dva tisíce námořníků. Philip tehdy na bitevní lodi sloužil jako velitel světlometné čety a byli to právě jeho muži, kterým se podařilo za noci překvapivě nasvítit italská plavidla, která byla vzápětí napadena přesnou a ničivou palbou. V souvislosti s tímto úspěchem byl výslovně uveden v rozkaze a později vyznamenán řeckým Křížem za chrabrost. S HMS Valiant se Philip zúčastnil rovněž tvrdých bojů s Němci o ostrov Kréta v květnu 1941. Nedlouho poté byl ustanoven prvním důstojníkem na torpédoborci HMS Wallace, který se v červenci 1943 aktivně zapojil do operace Husky, tedy spojeneckého vylodění na Sicílii, přičemž Philipova loď byla určena ke krytí kanadského vyloďovacího předmostí. Pamětníci uvádí, že to byl právě Philip, kdo v noci z 10. na 11. července 1943, kdy byla loď napadena nepřátelským bombardérem, přišel s nápadem vypustit na moře záchranný vor se světlicemi a dýmovnicemi a vytvořit tak dojem, že loď byla zničena a hoří, čímž její posádku zachránil před hrozící zkázou. V únoru 1944 byl Philip jmenován 1. důstojníkem na moderním torpédoborci HMS Whelp, jenž vzápětí odplul do Indického oceánu, kde se připojil k silám bojujícím s Japonci. I díky tomu mohl být 2. září 1945 „takřka osobně“ přítomen podpisu kapitulace Japonska, k níž došlo na bitevní lodi USS Missouri, kotvící v Tokijském zálivu (pozoroval ji ze vzdálenosti několika set metrů z paluby své lodi dalekohledem). Zpět do Velké Británie se Philip vrátil v roce 1946, jenž se pro něj stal v mnoha ohledech přelomovým. Ne sice z hlediska jeho dalšího působení u námořnictva, protože v té době „pouze“ vyučoval na námořní škole, ale pokud jde o jeho osobní život. Právě toho roku totiž požádal britského krále Jiřího VI. o ruku jeho dcery Alžběty. Svatba se konala o rok později – 20. listopadu 1947 –, a zprvu to vypadalo, že vojenskou kariéru mladého muže zásadním způsobem neovlivní. V roce 1949 byl ustanoven 1. důstojníkem na torpédoborci HMS Chequers, který operoval ve Středomoří a o rok později se stal velitelem šalupy HMS Magpie na Maltě. Pak se však situace zkomplikovala. Brzy poté totiž musel následovat manželku, jež z důvodu zhoršeného zdravotního stavu svého otce převzala část královských povinností. Zásadní zlom v dosavadní Philipově kariéře přišel s náhlou smrtí krále Jiřího VI., po níž se stala princezna Alžběta britskou královnou. Philip byl sice jako její manžel následně povýšen do hodností admirála, britského polního maršála a maršála britského Královského letectva, avšak šlo pouze o hodnosti čestné. Skutečná vojenská kariéra vzala tím okamžikem zasvé, což pro něj představovalo bolestný moment jeho života, s nímž se těžce vyrovnával. Nicméně jak později uvedl: „Jako manžel královny jsem si tehdy uvědomil, že mou hlavní a nejdůležitější povinností je sloužit jí nejlépe, jak jen dovedu.“ A sloužil jí a podporoval ji takřka tři čtvrtě století...Kopírovat text

Screenshot není k dispozici