← Bc. Kateřina Jarošová

Jsem opravdu vděčná, že jsem mohla strávit pár dní v Užhorodu a okolí – v kraji, kde se historie, lidskost a současná realita prolínají na každém kroku. Užhorod má zvláštní atmosféru. Všude tam cítíte stopy časů, kdy jsme byli společnou zemí. Věděli jste, že se tu stále učí český jazyk? Češi jsou tam bráni s obrovskou úctou – a my jsme to cítili na každém kroku. Přivítání bylo nesmírně vřelé. Setkávali jsme se s lidmi, kteří se snaží žít běžné životy v době, kdy běžné věci nejsou samozřejmé. Válka je tu paradoxně vidět nejméně tam, kde byste ji čekali – domy stojí, ulice jsou plné života… ale když chvíli posloucháte, zjistíte, že snad v každé rodině mají někoho na frontě. A že skoro každá rodina má padlého. Místní park – který ještě před pár lety sloužil pro setkávání a radost – je dnes plný čerstvých hrobů. Od mé poslední návštěvy jich výrazně přibylo. A já jsem nedokázala nemyslet na to, jaké by to bylo, kdyby takto odcházeli do války moji blízcí. Zažili jsme mnoho silných momentů. V nemocnici jsme viděli mladé kluky, kteří přišli o ruce, nohy – a přesto se usmívali. Díky 3D tiskárně, kterou tam mají, dostávají protézy nohou přímo na míru, aby se mohli vrátit alespoň trochu zpět do života. Navštívili jsme také staré továrny, kde dnes pracují lidé přesunutí z oblastí, které byly zasaženy válkou. Snaží se pokračovat v práci, aby udrželi rodiny nad vodou. A pak přišel další ze silných okamžiků – návštěva Turja-Remetského psycho-neurologického ústavu. Zvenku to vypadalo, jako kdyby tam čas zastavil kolem roku 1950. Ale uvnitř… tam bylo teplo, úsměvy, čisté pokoje a neuvěřitelně laskavá paní ředitelka, která zná každého pacienta jménem. Nemají tam ani sanitku či autobus, kterým by mohli vozit pacienty k ošetření. A přesto dokážou vytvořit prostředí, kde se muži cítí důstojně, bezpečně a – snad poprvé po dlouhé době – klidně. Smekám před tím, co tam dokážou dělat s tak málem. Další návštěva malé neziskové organizace, kterou založili samotní veteráni. Muži, kteří si s sebou nesou bolesti války, ale rozhodli se nevzdat toho, co jim dává smysl. Vyrábí masné výrobky, masové zavařeniny, posílají jídlo na frontu a snaží se být užiteční pro ty, kteří tam stále bojují. Jeden z nich od roku 2014, druhý bez slinivky… a přesto oba plní života, práce a hrdosti. Ta radost v jejich očích se nedá popsat. Bylo toho tolik, že jsem několik dní nedokázala sepsat jedinou větu. Tolik lidskosti, bolesti, síly, historie i naděje. A odvážím si jen jediné přání – abychom o jejich příbězích mluvili. Protože právě o to nás prosí. Ne o soucit. Ne o peníze. Jen o to, abychom viděli, slyšeli a nezapomněli. BRNOmycity Іван Завидняк - заступник міського голови УжгородаKopírovat text

Screenshot není k dispozici