← Gabriela Poštulková

Staroměstské a Václavské náměstí se včera zaplnily tisíci lidí, kteří přišli na demonstraci organizovanou spolkem Milion chvilek na podporu prezidenta Petra Pavla. Symbolika je zarážející – 37 let poté, co na stejných místech lidé demonstrovali proti komunistickému režimu za svobodu a demokracii, dnes tentýž prostor zaplnili demonstranti podporující prezidenta, jehož minulost je neodmyslitelně spjata s komunistickou stranou. To, co bylo v listopadu 1989 důvodem k odporu, se dnes má stát předmětem podpory. Není třeba chodit daleko do historie, abychom si uvědomili, jak rychle se v českém veřejném prostoru mění kritéria hodnocení. Když lidé demonstrovali proti vládě Petra Fialy, byli okamžitě nálepkováni jako dezolé, proruští agenti nebo extremisté. Média i politici tehdejší vládní koalice nešetřili kritikou a zpochybňovali legitimitu takových protestů. Dnes však vidíme demonstrace za prezidenta Pavla, které jsou prezentovány jako projev demokratického smýšlení a občanské angažovanosti. Otázka je jasná: Kdy je demonstrace legitimní a kdy ne? Odpověď se zdá být prostá – záleží na tom, koho podporujete. Velkým tématem demonstrace se stala SMS komunikace ministra Petra Macinky, kvůli které se na náměstích objevilo množství kartonů s protestními nápisy. Jakkoli je transparentnost politiků důležitá, nelze si nevšimnout selektivity, s jakou se k různým kauzám přistupuje. Mnohem větší skandály jiných politických reprezentantů často zůstávají bez masové reakce, zatímco jiné jsou nafouknuty do obřích rozměrů. Dvojí metr v české politice není novinkou, ale jeho současná podoba dosahuje rozměrů, které by měly znepokojovat každého, kdo věří v principy spravedlnosti a rovného přístupu. Představme si hypotetickou situaci, kdyby se role obrátily. Co kdyby se na náměstí sešly tisíce lidí na podporu Petra Macinky? Jaká by byla reakce médií a politických komentátorů? S velkou pravděpodobností by taková demonstrace byla okamžitě označena za manipulovanou, organizátorům by byla připisována spojitost s nepřátelskými zahraničními mocnostmi a účastníci by byli degradováni na užitečné idioty. Nebyly by chvály na občanskou angažovanost, ale varování před ohrožením demokracie. Právě v tomto kontrastu se ukazuje, že problém není v demonstracích samotných, ale v tom, kdo je organizuje a v čí prospěch. Demokracie by přitom měla garantovat právo na protest všem, bez ohledu na politickou příslušnost.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici