← JUDr. Jindřich Rajchl

Mluvčí 2: Dobrý den dámy a pánové, vítejte u naší další odborné debaty, debaty, které pořádáme pravidelně v naší straně Právo respekt odbornost a tentokrát to bude na velmi žhavé téma. Téma bezpečnosti a mezinárodní politiky, jak z hlediska světa, tak z hlediska zejména České republiky. Já tady mám opět tu čest přivítat velmi vzácné hosty, které vám postupně představím a ožnádám každému v podstatě příležitost, aby se představil sám, aby vám řekl na co je expertem a co v životě má za sebou a v podstatě co je jeho specializace, která se týká tohoto tématu. Začnu velmi vzácným hostem po své pravici, panem generálem Petrem Pelcem. Hezký den. Mluvčí 3: Dobrý den, očekává se ode mě, že teď budu chviličku mluvit o sobě. To je ostrý začátek pro mě. Já jsem původně absolvent geodézie v fakulty stavěbní, obor astronomie na konci, končil jsem v roce 1978 už. Celou dobu jsem se živil poctivě prací, to znamená jako geodet nebo projektant a v roce 1990-1991 jsem se díky tomu, že jsem už tehdy se nějak domluvil anglicky, tak jsem se dostal do takových společenství, že se ze mě stal špion a potom mě přijeli do armády, protože jsem byl požádán, abych dělal zástupce panu generálovi Procházkovi u vojenského zpravodajství. Tam jsem sloužil, potom jsem byl, potom jsem byl dokonce ředitel vojenského zpravodajství, já nevím jak dlouho už, já už si to nepamatuju, asi pět let. Byl jsem čtyři a půl roku v New Yorku jako bezpečnostní vojenský poradce našeho velvyslance tam a dyštovému letem. Tam jsem měl teda tu čest taky vést, což je poměrně, to mě hodně naučilo, vést takovou neoficiální skupinu těch vojenských poradců, která byla ustanovena v mojí iniciativě na jakousi vylepšení zpravodajství ve Spojených národech. A potom, když jsem se vrátil, tak ukončili se mnou smlouvu, přestal jsem být vojákem, odešel jsem do zálohy a v letech 2010 až 2012 jsem byl dva a půl roku jako velvyslanec v Kábulu. Tak to je zatím všechno. Mluvčí 2: Myslím, že úžasná kvalifikace a rozhodně mandát k tomu, abyste mohl dneska tady nám zhodnotit vlastně tu situaci, která v současné době v České republice, co se týče bezpečnosti, je. A já už představím dalšího hosta, tím je místopředseda strany Pravo, Respekt, Odbornost a právník, advokát, člen Pro Libertáte a zároveň kandidát do Senátu za volební obhod Praha 6, pan doktor Petr Vacek. Mluvčí 0: Děkuji za představení. Já jsem sem přicházel s jedním závazkem, s jedním odhodláním a s jedním upozorněním. Já začnu tím závazkem. Já jsem se zavázal, že tady budu hovořit otevřeně a bez příkraz, protože v rámci přípravy dnešního jednání jsem si přečetl programové prohlášení vlády. Usoudil jsem, že bez výkladového slovníku nebo bez jakékoliv další pomůcky to číst nelze. A druhé upozornění spočívá v tom, že nepochybně po dnešním debatě budu onálepkován nějakými přívlastky, komu sloužím a v čím zájmu. Tak jsem chtěl říct, že jsem to byl já, který připravoval dokumenty, které nás vedly do NATO. Připravoval jsem smlouvu o statutu o zbrojných sil, která byla předstupněm a základním kamenem pro to, abychom do aliance mohli vstoupit. Byl jsem to já, který vyjednával s Ruskou federací o revizi mezinárodních smluv v roce 1994 a 1995, kdy jsme Ruské federaci vyházeli z toho balíku bezmála dvěstě smluv, zhruba polovinu, kde byly odkazy v těchto smlouvách na závazky, které se nám samozřejmě nechtělo přebírat a které byly neslučitelné s tím, co chceme dělat. A možná poslední upozorníní je to, že moje babička patřila do kozácké rodiny, která se pohybovala někdy mezi Dněprem a Donem. Takže můj vztah k této oblasti je nejen profesní, ale I částečně rodinný a velmi citlivý. Takže tolik na začátek. Jinak jsem mezinárodní právník. Vystudoval jsem právníckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V podstatě celoživotně se vinuji mezinárodnímu právu veřejnému, což jsou vztahy mezi státy. Byl jsem diplomatem, byl jsem konzulem na ambasádě v Oslo, v Norsku. Pak jsem byl konzulem na ambasádě ve Vídni, v době, kdy se dělala federace. Poté jsem byl zhruba dva roky zástupce ředitele právní služby Ministerstva zahraničních věcí, kde jsem měl na starosti Severoatlantickou alianci a sukcesy, neboli nástupnictví České republiky do všech zjednaných mezinárodních smluv. Skončil jsem jako konzul na ambasádě v Tokiu, kde jsem potom na základě vlastního rozhodnutí ze služeb diplomacie odešel a od té doby působím v advokaci jako mezinárodní právník a advokát. Mluvčí 2: Já moc děkuji za vyčerpávající představení. No a na závěr poslední host v pořadí, ale rozhodněné co se týče důležitosti, další místo předseda strany Právo, Respekto, Odbornost. Člověk, který ještě nemůže kandidovat do Senátu, protože mu nebylo 40, takže má smůlu, ale o to, co díce, se může věnovat práci pro stranu. Garant pro oblast bezpečnosti v naší straně, pan Ondřej Svoboda. Mluvčí 1: Dobrý večer, vážené divačky a diváci, aby jsme byli genderově vyvážení. Bohužel nemůžu se měřit v kvalifikaci se svými předřečníky, takže možná, že jsem si měl sednout o takhle dvě místa víc doleva, abych začínal. Nicméně, úplně mimo tu problematiku nejsem. Jistě, kdo mě zná, tak ví, že jsme asi před dvěma lety založili Institut pro libertáte, Institut práv a občanských svobod, jak si je správně zapsán ve Spolkovém rejstříku. Bylo to v reakci na tehdejší přístup státu k řešení epidemie COVID-19 a jak si omezování základních práv a svobod občanů. Vzhledem k tomu, že ta činnost naše neže by byla nedostatečná, ale nepřinášela to, co jsme si přece vzali, tak jsme pokračovali tím, že jsme založili odbory. Ty působí mimo jiné také v bezpečnostních složkách. Zastupujeme řadu hasičů a policistů, pomáháme civilním zaměstnancům a ministerstvu obrany. Teď pracujeme na založení profesní organizace vojáků s povolání, protože ti v odborech být sdružováni nemohou. Takže nejsem zcela mimo tu problematiku. Díky tomu jsem dostal samozřejmě asi pravděpodobně důvěru v tom, abych se věnoval bezpečnosti v rámci politické strany PRO, kde jsem tedy místo předsedou a věřím, že ty zkušenosti, které mám zejména z té odborové činnosti, tak přispíjí k tomu, aby ta situace a ta bezpečnost České republice dosáhla nějaké úrovně, která bude pro zejména občany České republiky na úrovni takové, že se budou moci cítit bezpečně a nebudou mít obavy o to, co se bude dít za rok, za dva nebo za deset let. Mluvčí 2: Děkuju moc si za tohle představení a pojďme se tedy vrhnout už do diskuze. Probereme několik témat a pak se budeme věnovat vašim otázkám, protože jsme jich dostali celou řadu a musím říct, že tentokrát jsou to otázky opravdu velmi kvalifikované, za co jsme velmi rádi. Takže rozhodně dojde I na vaše otázky. A teď ale pojďme k tématu, které je asi vysoce aktuální a to je výbuch automobilu s ruskou žurnalistkou Dariou Duginovou, který momentálně hýbe v společnosti, nejenom u nás, ale I v celém světě. A já bych se chtěl zeptat v podstatě tady svých hostů na jich názor na tuto událost. Ad jedna, jak jí hodnotí obecně, ad dva, jestli to podle nich lze charakterizovat jako terroristický čin a ad tři, jak se dívají na reakci a jak hodnotí reakci českých politiků a reakci v podstatě možná I z hlediska světa. Takže Daria Duginová, tahle ta kauza a názor našich odborníků. Pane generále, prosím. Mluvčí 3: Děkuju. To je bez zporu terroristický čin, I když samozřejmě definovat, co je to terorismus, samo o sobě je poněkud gumové. Každý si to uspořádává podle svého. Pro jednoho je někdo terorista a současně ten samý člověk je pro někoho jiného bojovník za svobodu, jak se vždycky říká. Na Ukrajině probíhají ozbrojené střety, já bych to nenazval válkou, aspoň z hlediska ruska. A takže se někomu chce vysvětlovat to tak, že je to prostě válka, ale to není rozhodně, protože 29 letá civilní novinářka rozhodně nebyla účastníkem bojů a tudíž podle mého vlajtského soudu, já nejsem právník, jako obvážení moji kolegové tady, ale tak není legálním cílem ve válce nebo v nějakých takových záležitosti. Takže co se týče reakcí, já bych chtěl říct, že mě osobně na tom zaujalo to, že Rusové přišli s odpovědí, kdo to spáchal velmi rychle. Nemůže nikdo vědět z nás, kdo to skutečně udělal, ale já si říkám zcela zase selským rozumem, že kdyby buď to to udělali Rusové, což si nemyslím, což by bylo zcela absurdní, a ta rychlost, se kterou přišli na to, s kým kdo to byl, tak si myslím, že spíš věčí o to, že to je pravda. A tím bych asi zatím skončil. Ještě bych dodal, podle toho, co Rusové teda o tom zveřejnili, pokud by to byla pravda, tak by to dávalo tušit, že tím cílem skutečně byla ta Daria a nikoliv její otec a to už se mně zdá potom úplně nepochopitelné. Mluvčí 2: Děkuju moc za tohle vyjádření. Petře, stejná otázka míří I na tebe a rád bych se tě zeptal I na to, jak hodnotíš ten rozpor mezi reakcí například některých českých politiků, kteří v podstatě ten útok oslavovali nebo minimálně uvedli, že jim není líto toho zmařeného života a například postavem Spojených států, kde Ned Price, co bym už číl, State Department, jasně řekl, že Spojené státy tyto útoky odsuzují a že útoky na civilisty jsou špatně, ať se dějí kdekoliv na světě, ať už je to v Ukrajině, v Rusku, v Číně, ve Spojených státech nebo kdekoliv jinde na celé naší země koude. Mluvčí 0: Já bych začal tím právním hodnocením, ono mezinárodní právo neboli mezinárodní válečné právo skutečně rozděluje mezi takzvanými kombatanty a nekombatanty, a protože jsem slíbil, že budu srozumitelný, tak jsou to osoby, které válčí, a osoby, které neválčí. A civilista je potažmo 29-letá novinářka či influencerka nebo jak jí nazývají, jistě není osobou, která ve smyslu práva válčí, a tudíž jakýkoliv útok na civilisty, včetně této 29-leté slečny, je teroristickým činem, o tom není sporu. Co se týče reakce našich představitelů, tak diplomacie vždy byla charakterizována třemi klady nebo třemi zásadami, a to je zdrženlivost, uměřenost a uvážlivost. Diplomacie vždy musí počítat s tím, než něco vyřkne, že ta osoba na druhé straně to samozřejmě uslyší a že si to bude pamatovat, a že může nastat I čas, kdy ty osoby budou mu se spolu jednat, protože to je v podstatě úlohou mezinárodního vztahu o diplomacie. Přijít s rychlým odsudkem a s odsudkem takového kalibru, protože přivítám smrt 29-letého z mého pohledu dítěte, je velmi nevhodné, je to lidský odporné, a to je asi můj komentář k tomu, co zaznělo na české politické scéně. Jinak ten rozpor, co prohlásili představitelé Spojených států a my, je víc než očividný, tam je evidentní, že si zásady diplomacie pamatují dobře. Mluvčí 2: Děkuji moc, to bylo, myslím, velmi jasné a velmi přehledné. Ondro, tvůj názor na tuhletu celou záležitost? Mluvčí 1: Já bych se vrátil možná o pár let zpátky, a to dokládá víc méně ten přístup těch současných politiků, těch, kteří se oslavují úmrtí kohokoliv na zemi. Já si vzpomínám, když v Iráku zabili Sadama Husajna, tak svět obletěly fotografie, kde ležel v nějaké díře zarostlý, pak zveřejňovaly se fotky, jak je mrtvý a lidé oslavovali, že Sadam Husajn zemřel, že diktátor byl zničen. A já jsem si tehdy říkal, kam se to lidstvo posunuje, když dokáže oslavovat něčí smrt. Ve všech demokratických právních řádech je zakázán trest smrti. Nevím, jestli ve Spojených státech ještě existují nějaké státy, které ho nezakázaly, ale ve většině moderního světa je trest smrti zakázán. A přesto, ať se to týkalo Sadama Husajna nebo Usámy Bin Ládina, prostě svět oslavoval úmrtí nějakého nepřítele. A mně to přišlo už tehdy dost zvrácené. A to, že teď zemřela mladá žena, která já teda jsem její jméno slyšel asi poprvé, takže já nedokážu hodnotit, jak se kdy vyjadřovala a ke komu. Každopádně byla to mladá žena, která zemřela. Zemřela násilným činem. A z pohledu práva, protože jsme právníci, tak z pohledu práva to nebylo legální úmrtí. Ta smrt nebyla na základě žádného legálního důvodu. To znamená, že byla nelegální. A pokud někdo schvaluje nelegální zabití jakéhokoliv jiného člověka, tak schvaluje trestní činní. Ať je to v době války, nebo ať je to v době míru, prostě kdykoliv. A pokud se lidstvo posunul už do té úrovně, že budeme oslavovat, že někdo někoho zabije, tak kam se posuneme za dalších deset let? Budeme se vraždit na ulicích? Já doufám, že tedy lidi vezmou rozum do hrsti a uvědomí si, že tímhle směrem by asi lidstvo se ubírat nemělo. Mluvčí 2: Je tomu tak a hlavně každá akce vyvolává reakci. Já jenom připomenu, že skutečně celkem nedávno enkasoval jeden mladý 22-letý hoch z Jižní Moravy trest odnětí svobody ve výši 6 let za to, že napsal komentář na Facebooku po teroristickém útoku na muslimy na Novém Zélandu v městě Christchurch. Tak napsal, cituji, dobrá práce, aspoň ochutnali svoji medicínu. Za to dostal 6 let. Tak jsem zvědav, jestli ještě u nás platí princip rovnosti před zákonem a myslím, že se to brzo dozvíme. Pojďme ale už na obecnější otázky, protože myslím, že to je to, co také diváky bude zajímat z hlediska bezpečnosti České republiky. Pánové, úplně jednoduchá otázka. Co je podle vás v současnosti největší bezpečnostní riziko či bezpečnostní hrozba pro Českou republiku? Pane generál. Mluvčí 3: Tak já jsem sem přišel, připravil jsem si téma stav západních mainstreamových médií jako hlavní bezpečnostní hrozba, takže si myslím, že tím na to odpovím a blíže potom později. Mluvčí 2: Děkuju moc. Petře, Mluvčí 0: Z tvého pohledu? Možná pana generál doplnil v tom, že já považuji za největší bezpečnostní hrozbu pro Českou republiku naše neschopné politiky. A my jsme to měli možnost vidět teď na reakcích na tu smrt, kterou si Jindro zmiňoval. Pokud nějaký politik cítí absolutní nutkání, aby k něčemu se vyjádřil okamžitě na sociální sítě na Twitteru a to vyjádření je tak nevhodné, jak jsme ho měli možnost slyšet, tak je to nepochybně nejenom nevhodné z hlediska lidského, ale představuje to určitou bezpečnostní hrozbu, protože pochopitelně, jaksi ministři nejsou běžní civilní osoby, co řekne ministr, se velmi pečlivě má na všech stranách a pokud toto je názor ministra, potažmo ministrině, tak druhá strana z toho vyvozuje nějaké závěry. A pokud z toho vyvozuje nějaké závěry a pokud je to vyjádření nevhodné, tak samozřejmě ty závěry nejsou pro nás dobré a vzniká bezpečnostní hrozba pro Českou republiku. Za dobách klasické diplomacie, pokud se někdo chtěl vyjádřit zásadní otázce, tak se to dobře připravilo a bylo to komunikováno na určité úrovni. Pokud dneska někdo cítí potřebu reagovat I hned, aby uspokojil své voliče, a to vyjádření je takto nebezpečné, tak je to nepochybně bezpečnostní hrozba. Mluvčí 2: Opět, myslím, velmi precizní. Ondro, největší bezpečnostní riziko či ohrožení České republiky z tvého pohledu? Mluvčí 1: Musím souhlasit s kolegou Petrem Vackem, že je to skutečně neschopnost našich politiků, jejich nekompetence a takový diletantismus. My jsme to viděli v čisté náhotě v době covidu. Vyskytl si nějaký problém a stalo se, že naši politici, a ne politici, ale I úředníci na ministerstvech vlastně nevěděli v tu chvíli, co mají dělat. Představte si, že by na Českou republiku zautočila cizí armáda a byli jsme takhle nepřipravení. Teď ta armáda by nás za dva dny obsadila a tady byte prvé jsme si rozmýšleli, co vlastně s tím budeme dělat. A to je ten největší problém, který si myslím, že momentálně naši republiku ohrožuje. A co je ještě větší problém, je taková ta benevolence k názorovým proudům, které k nám přicházejí ze zahraničí. Dneska, když se objeví nějaký problém, třeba ten covid, tak tím, že ti naši rádoby odborníci, kteří sedí na těch ministerstvech, protože v podstatě nevědí, co mají dělat, tak začínají kopírovat. A kopírují to, co se děje v zahraničí. Snadno podléhají takovým těm rádoby odborným názorům, které přicházejí z míst, které se pasují do určitých autory. Ať to bylo VHO, nebo ať to bylo CDC, ve chvíli, kdy VHO vydal nějaké doporučení a zdůraznil, že to bylo pouze doporučení, tak tady se to nekriticky přijímalo a bralo se to jako za berunou minci. Ale to jenom proto, že tady nebyl nikdo schopen zhodnotit, jestli to doporučení je pro nás přínosné nebo není, jestli má nějaký význam nebo nemá. A to samozřejmě může vést také k tomu, že případnému nepříteli stačí infiltrovat takovouhle organizaci a oni nám začnou diktovat, co vlastně my tady máme dělat a připravit si půdu proto, aby tu naši bezpečnost mohly ohrozit. To si myslím, že je velice kritický stav, se kterým je potřeba urýchleně něco udělat. A bohužel ta současná legislativa, tak jak je nastavená, tak ona to zase tak úplně snadno neumožňuje. Protože máme tady nějaké zákonnostátní služby, která v podstatě obsazení těch ministerstev je leta neměné a v podstatě ty úředníky nic nenutí k tomu, aby se zdokonalovali. Takže já si myslím, že ten problém je velice komplexní a my musíme se vypořádat primárně s tou jaksi vnitřní bezpečností, to znamená s tím vnitřním prostředím, tak aby ta republika byla I z toho administrativního pohledu připravená na ty hrozby, které nás můžou, nebo které můžeme očekávat. No a potom samozřejmě potřeba se zabývat také tou vnější bezpečností a to není jenom to, že nás napadne nějaké cizí vojsko, ale to jsou prostě I různé takové ideologické snahy, které oslabují tu českou společnost, nebo obecně společnost jakoukoliv a snaží se jí tlačit do pozic, kde se úplně necítí komfortně a samozřejmě může to vyvolávat potom další problémy, které se mohou překlopit až do nějakých třeba občanských nepokojů. Takže je potřeba sledovat to jako komplexní problém. Těžko bych vyjmenoval jako jednu věc, která je největší hrozbou, protože opravdu těch hrozb je několik a jednotlivě lze těžko jí označit jako že to je největší hrozba, ale když se ty jednotlivé věci sečtou a podíváme se na něj jako na komplex, tak je to vlastně hrozba poměrně velká a je potřeba s tím skutečně něco udělat. Mluvčí 2: Děkuju moc a pane generále, vy jste to načal, je to vaše velké téma, tudíž pojďme si to rozebrat trochu podrobněji a detalněji. Proč z vašeho důvodu považujete právě mainstreamová média za největší bezpečnostní riziko pro Českou republiku, potažmo asi I pro Evropu? Mluvčí 3: Děkuju, já bych nejdřív zareagoval na to, co tady bylo řečeno trošku humorným náhledem. Naštěstí z těch států okolních, které by nás mohly přímo napadnout, tak ta státní zpráva vypadá podobně. Takže to nebezpečí není tak iminentní. Ale co se týče té bezpečnostní hrozby způsobené stavem západních médií, tak řekneme si na začátek některé příklady, které jsme v našich životech už zaznamenali. V roce 1990 Sadamovi vojáci v Kuwaitu vytahovali nenarozená nebo předčasně narozená mimina z inkubátorů. Roku 1998 Srbové prováděli v Kosovu genocidu. Roku 2002 Sadám měl zbraně hromadného ničení a měl kontakty na Al-Kaidu. Roku 2006 Rusové ozářili litviněnka v Londýně nějakým tajemným radioaktivním materiálem. Roku 2011 Kadáfy rozdával svým důstojníkům prezervativy, aby pro ně bezpečným sexem znásilňovat. Roku 2013 Později řezník Asad plynuje v Syrii své vlastní lidi. 2014 Rusové v hojenský obsadili Krym a sestřelili dopravní letadlo malajzijské. Roku 2014 Trump je ruský agent. 2014 rovněž Rusové hackli servry demokratického kongresu. Roku 2018 Zase Rusové tajemným a vzáhadným a naprosto prudkým jedem novičokem otrávili Skripala jeho dceru, ten to přežil. Roku 2020 Rusové ruská gru platila talibánce, aby zabijela američany. Roku 2020 zase záhadným a prudkým jedem novičokem byl otráven naválný, taky to přežil. Kdo tomu dle věří, tak samozřejmě se mnou nebude poslouchat, teda nebude se mnou souhlasit a už nemusí dále poslouchat, ale všechny tyto věci byly totálně bylo odhaleno, že to není pravda. Některé z nich, možná dva, tři, možná zůstávají ještě poněkud tajemné, ale to je tak všechno. I u nás máme takové věci, různé babiš papers a rycinový vrah a výbuch v rběticích a to je to samé. Když se na to podíláme, řekneme si, jedná se o omily nebo o cílené nepravdy. No, vidíme, nezažili jsme, že by v těch médiích defilovali nějaký nezávislí odborníci, že by měli alternativní názory na všechny tyhle věci. Všechny tyhle věci nejsou samozřejmě jednoznačné na první pohled. Vydali, když bylo odhaleno, protože, jak říkám, I oficiálně tak minimálně polovina, možná že většina z těchto příkladů byla oficiálně odhalena jako nepravdy, abych neřekl slovo. Vydal někdo dementy? Nevydal. Omluvil se někdo? A co je nejdůležitější? Byli v televizi debaty na téma, komu to prospělo, ký bono a podobně. Nejde tady o lži vlád, ale jde tady o to, že se vytváří v posluchačích a divácích čtenářích dojem, že se jedná o naprosto normální věc. A důležité je si uvědomit tohle, jakmile je odhaleno, že to je nesmysl, tak jsme bombardováni okamžitě něčím dalším. Já bych tady zatím skončil a potom, až budu mít zase vstup, tak budu pokračovat. Děkuji moc, to bylo, myslím, velmi zajímavé. Pánové, co vy a mainstreamová média, jak hodnotíte jejich úlohu, protože je asi nesporné, že celá řada vlastně dějů a akcí možná I vojenských operací byla zahájena v posledních 20-30 letech de facto na základě naprosto loživé informace, v lepším případě na základě omylu, v tom horším na základě zcela umyslně vylhané události, která vlastně sloužila jako zámiňka pro provedení takové operace. Jak vy se děláte na tuhle problematiku, Petře? Mluvčí 0: Tak já bych to asi schrnul tak, že v podstatě celý systém mezinárodní bezpečnosti, tak jak byl koncipován po druhé světové válce a ten systém je v dnešním době už 50, 60, 70 let starý, tak vycházel z takového toho klasického konvenčního válčení. I nějaká zbrání, někdo na někoho zautočí, někdo se brání. Ten systém nepočítal s tím, že informace se stane zbraní a to je přesně toho, čeho jsme dneska svědky. Dneska už se více utočí informacemi než konvenčními zbraněmi a ten systém na to není připraven. Jinými slovy, pokud chci vyvolat nějaký konflikt, tak vypustím určitou informaci, kterou rozšíří mezi obyvatelstvo a těto formou médií nebo sociálních sítí a obyvatelstvo tu informaci nějakým způsobem navnímá, navnímá ji rychle a začíná tlačit na své národní politiky. A pokud, a to je to, jak jsem hovořil na začátku, pokud těto politice nejsou dostatečně zkušení, odvolní, nemají tu rozvahu a nedokáží vyhodnocovat, tak mají pocit, že na základě toho tlaku zazdola od svých voličů musí okamžitě rozhodovat a musí okamžitě přijmout nějaké řešení. A kdo jedná pod tlakem a jedná rychle, zbrkle, tak nejedná správně. Jinými slovy, s informací se staly zbraně, regulérní zbraně, a politici na to neumí reagovat, současním politici nikoli. To považuji za největší současnou hrozbu. Mluvčí 1: Perfektní, Ondro? Asi jo. Ono, ten vliv informací na společnost a potážmo potom tedy přenesně na politiky do značné míry souvisí s tím, že dneska politik, když se rozhoduje o nějakém záležitosti, tak on nestaví na první místo zájem té společnosti a zájem občanů České republiky, pokud se budeme bavit o českém občanovi. Ale on na první místo staví zájem na tom, aby byl v příštích volbách znovu zvolen. A to je ten největší problém té současné politiky. To znamená, dneska se nepřijmají politická rozhodnutí podle toho, jestli jsou správná, jestli jsou bezpečná a jestli jsou prospěšná, ale přijímají se podle toho, co si ten politik myslí, že po něm společnost chce. A společnost v takovém rozsahu, že mu zajistí vítězství v dalších volbách. A na tom, co chce ta společnost, samozřejmě mají naprosto zásadní vliv ta média, protože po těch lidech nelze vyžadovat spravedlivě, aby přehodnocovali každou informaci, kterou jim ta média poskytnul. Prostě naprostá většina občanů České republiky má úplně jiné starosti, než zjišťovat, jestli mu v televizi říkají pravdu nebo neříkají. Lidi u nás musí chodit do práce, starají se o svoje děti, z práce musí ty děti vyzvednout, musí nakoupit, musí se doma uklidit, musí postarat se o ty děti a jsou rádi, že jdu večer spát a druhý den ráno musí znovu do práce. Zná, oni nemají čas vyhodnocovat, jestli je něco pravda nebo není pravda, ale tím, že poslouchají neustále informace, která na ně ta média chrlí, tak to v nich zůstává, nějaké podvědomí to tam prostě zůstane a podle toho se ti voliči potom ve volbách rozhodují a samozřejmě tomu přizpůsobují stav ti politici od svá rozhodnutí. Typický příklad, zase, že se vrátím k tomu covidu, ale já musím se přiznat, že více méně o ty veřejné zážitosti jsem se začal zajímat z větší části až díky tomu covidu, protože to byl takový spouštěč, tak tam to bylo naprosto evidentní. Zadoby, když byl u vlády Andrej Babiš, tak se přijímala opatření podle toho, co lidi si většinově přáli na Twitteru. Zdálo se, že na Twitteru je velká poptávka potom, aby byl lockdown, aby se všechno zavřelo, tak se to zavřelo. Ale to nebylo správné rozhodnutí a nedávno dokonce současní minister zdravotnictví prohlásil na tiskové konferenci, že všechna ta opatření, která byla přijímána, všechny těch lockdownů a toho zavírání, vlastně neměla žádný efekt a byla k ničemu a způsobila akorát nedozírné škody. To znamená, kdyby tehdy se ty politici jaksi zamysleli a přijali rozhodnutí, které bude skutečně ve prospech občanů České republiky a ve prospech ochrany jejich životů a zdraví a nemysleli na to, co je populární u té společnosti, tak bychom možná dneska byli v úplně jiné situaci, než jsme teď. Možná, že bychom neměli ohromný státní dluh, neměli bychom zdevastovanou generaci dětí a to je prostě ten problém. Ta média skutečně mají zásadní vliv na to, co se děje v té společnosti, co se děje v zemi a mají hlavně zásadní vliv na to, jakým způsobem ty politici se rozhodují. Mluvčí 0: Já bych ještě možná doplnil jednu věc, že u zahraniční politiky a zahraniční bezpečnostní politiky se předpokládá určitá stabilita. Zahraniční politika a bezpečnostní politika se nemůže zásadně mínit každou nastupující vládou, protože je to politika států, určitě zahraniční, to znamená, že ona musí být určitou výslednící, určitým průsečíkem toho, jak se ty politické strany dohodnou. A my takovou politiku konsistentním dlouhodobou bohužel nemáme. Já si dovolím jeden příklad. Není to tak dávno, co prezident republiky, který podle ústavy zastupuje Českou republiku na venek, je to nejvyšší představitel našeho státu a je tak nepochybně vnímán, tak psal poměrně devoutní, ponížený dopis ruskému prezidentovi, kdy žadonil o to, aby nám Ruská federace poskytla vakcíny proti tzv. pandemii. On v podstatě tímto krokem přiznal tomu ruskému prezidentovi, že to je jaksi pan nade všem, že takhle k němu zhlížíme, že on to umí zařídit, ačkoliv se jedná o prostý úkon, že nějaký stát poskytne nějaký medicinský prostředek, tak to muselo být uděláno na úrovni prezidenta. Ten dopis byl velmi ponížený z mého pohledu a byl to dopis prosebný. Byl to dopis prosebný vůči člověku nebo vůči osobě, která dokáže všechno zařídit. My jsme mu tím přiznali v určité prerogativy, že může všechno a že my ho o to prosíme. A uplynulo dva roky a naše politika se diametrálně mění. My volíme poměrně příkré odsudky a slova, které v diplomacii nemají mít místo. A nelze prostě připustit, aby v průběhu dvou let my jsme udělali takové kotrmelce. Je to velmi pečlivě vnímáno a jsme potom vnímaný jako nescela konzistentní partner anebo lidé, kteří nás zastupují jako nescela lidé na svých místech. Znova bych zdůraznil, bezpečnostní zahraniční politika musí mít určitou stabilitu, nesmí se orientovat na konkrétní vládu, ale musí reprezentovat zájmy státu. Mluvčí 2: Děkuju a poprosím pana generála ještě o dovětek k těm médiím, protože to je velmi silné téma, tak ještě jestli se nám k tomu vyjádříte, ale tohleto téma uzavřete, protože asi na to není nikdo povolanější. Mluvčí 3: Já bych tedy v tom případě, že jsem dostal do ruky mikrofon, tak bych zareagoval na předešlá slova pana Lacka. A chtěl bych říct, že nejenže informace se stávají zbraní, ale v lednu 2021 byla publikována studie NATO, která se jmenuje Cognitive Warfare, kteřně dalo přeložit něco jako boj o vědomí. A já bych si dovolil z toho citovat v mém vlastním překladu pár větiček, protože to za to stojí a budu to číst, abych nezdržoval a nekoktal. Tento materiál nás ujišťuje, že MOZEK bude bojištěm 21. století. Oblastí soupeření jsou lidé. Cílem boje o vědomí je udělat z každého člověka zbraň. Tedy z každého člověka z nás na západě. Je to studie, oficiální studie NATO. V podkapitole Nedokonalost lidského rozumu nám zpráva hlásí MOZEK obzvlášť není schopen rozlišit, zda je zpráva pravdivá či nikoliv. Nebo má tendenci věřit výrokům a zprávám, které ji slyšel, ačkoliv tyto mohou být nepravdivé. Nebo přijímá výroky jako pravdivé, pokud jsou podloženy důkazy, to je opravdu z hlediska výrokové algebry perla. Na politické a strategické úrovni nesmíme podceňovat vliv emocí. Emoce, naděje, strach, ponížení tvoří mezinárodní vztahy a rezonují v sociálních médiích. Takže já bych chtěl říct, jestliže mám tohle téma zakončit, tak bych chtěl říct, že kdo je tedy cílem té kampaně, která je kampaně, která se stává nepravd, abych se vyhýbal slova, lež. Uvedu příklad z dnešní situace těch ozbrojených konfliktů na Ukraině. Všechny ty, ta propaganda, která na nás prostě príští z médií, tak vlastně nemůže být zaměřená na Rusy, na obyvatele Ruska. Protože my současně říkáme, že autoritativní a diktatorský Putin Rusům přístup k informacím ze západních médií. Takže to nemůže být zaměřeno na ně, je to zaměřeno na nás. My se máme stát těma zbraněma. A v situaci a ve společnosti, která si říká, že je demokratická, tak pokud je volič neustále a už dlouho informován a milně informován, tak to přináší situace nejen, že nemůže správně volit, to znamená, volič, který nemá informace, tak nemůže správně volit a potom se naskýtá otázka, jestli vůbec žije v demokracii. Ale přináší to samozřejmě ohrožení, tak jak o tom mluvím. A doufám, že se ještě dostanu, já bych mohl na tuhle téma nevědět, jak k tomu došlo. Došlo k tomu v době konce osmdesátých let a přilomu osmdesátých, devadesátých let. A tahle ta doba byla charakterizovaná dvěma základními událostmi. A to je rozpadem sovětského svazu, tedy koncem bipolárního binárního světa a současně rozvojem techniky, zejména informačních technologií, kterou normálně moc neví, vytvořen na základě žádosti Pentagonu. A nebo potom sociálních sítí, jak se o tom zase taky příliš nemluví, které byly vytvořeny na základě projektů CIA. Takže tohle to nás dovádí do té situace, kde se nalézáme dneska a nakonec bych potom ještě někdy až dostanu příležitost uvedl konkrétní příklady, čím nás to ohrožuje. Tak mám dvě. Ta první je trošku dlouhodobější a pořád ještě se jedná o ohrožení individuálního charakteru, I když se může týkat desítek, stovek lidí. A to je způsob, jakým jsme informováni o teroristických útocích, zejména o útocích neislámskými fundamentalisty. A vždycky se dozvídáme z úst politiků a různých komentátorů, že jsou to výplody chorého mozgu, a občas se dozvíme I to, že je to neislámské. Ale nikdy se nedozvídáme to, čím to zdůvodňují islamisté. Tí islamisté říkají, minimálně od září 2001 zabíjte naše ženy a děti na středním východě. Dneska ta situace je opravdu taková, že jsme zabili velkou sílu muslimů, žen a dětí. Za prvních šest let války v Iráku jsme zabili asi milion iráčanů. My jako američani. Za asi osm let války v Jemenu, které vlastně neprovádějí Spojené státy, ale dávají k tomu spravodajské informace a techniku, tak bylo zabito za osm let asi 400 tisíc jemenců atd. My to nevnímáme. Jednak nám to nikdo neříká, jednak nás to nezajímá, ale ty arabové to samozřejmě vnímají. Představte si, že by to bylo navopak. No a ti teroristé a ti, kteří toho plánují, tak říkají, vy zabíjíte naše ženy a děti, protože máte vojenské letectvo a drony, a to my nemáme, ale my máme zase statečné muže, tak vás zabijíme. Říkáte, že máte demokracii, to znamená, že za vaše vlády můžete změnit chování vašich vlád. Jestliže to nejste schopni změnit, pak patrně jste stejní jako my a nemáte demokracii. Já neříkám, že se stotužňuji s jejich prohlášeními, ale tohleto je něco, čemu se říká analytiková empatie, anebo taky to, o čem mluvil tady můj kolega, a to je to, že diplomat a v zahraniční politice by člověk si měl na prvním místě pocity, cíle a motivy toho druhého, zejména nepřítele. Přítele nemusím chápat, to je prostě přítel, ale zejména u nepřítel. A druhý příklad je, když se týká konce celé planety. Po celou dobu studené války existovali, nebo druhé poloviny studené války byly podepsány smlouvy o strategických raketách mezikontinentálních a zejména o ANR číty o raketách krátkého doletu. A tady se jedná o naprosto technickou záležitost. To je o něch putinových pět minut. Jestliže budou tyhle zbraně rozmístěny v Polsku, v Rumunsku a na Ukrajině, tak Kreml bude mít, nebo místo některé, které o tom rozhoduje, jistě to není Kreml, bude mít pět minut na to, aby reagovalo. Jaká je reakce vojáka? Samozřejmě, že odveta. Za tu dobu té studena války došlo k několika omilům a k několika chybám, ale protože existovaly tyto smlouvy a protože potom už ke konci neexistovaly ty rakety krátkého doletu, tak byl čas na reakci. A tohleto je naprosto technická záležitost. Vůbec to nesouvisí s tím, jestli máme rádi Ukrajinu, jestli si myslíme, že Putin je válečný zločinec, který rozpoutal neoprávněně a neprávně a brutálně konflikt na Ukrajině, nebo jestli si myslíme, že jenom reagoval, že to musel udělat, to je úplně jedno. Důležité je, že v této části Evropy, nebo že v Evropě, nesmí být tyto zbraně nukleární krátkého doletu. Nesmí tady být ani sila, která jsou schopny ty zbraně vysílat. Protože, a znova upakuju po páté, to je technická záležitost. Všichni Evropané, každý živý organizmus na světě, ale zejména v Evropě, by to měl takhle cítit. Slyšeli jste to někdy v médiích hlavního proudu? Četli jste to? Viděli jste to v televizi, že by to někdo říkal? Neviděli. Patrně, naši politici a novináři nepatří mezi živé organizmy této planety. Děkuji. Mluvčí 2: Děkuji moc za detailní zhodnocení. A pojďme na poslední téma předtím, než se vrhneme na vaše dotazy, protože jich tady opravdu máme celou řadu. To téma je jednoduché, velmi často diskutované. Česká republika a NATO. Petře, ty jsi byl, jak už jsi říkal, vlastně u toho, když jsme do NATO vstupovali, jako Česká republika, zmeněnila se podle tebe tato organizace, tento pakt, bezpečnostní pakt, z tvého pohledu, jaký je jeho současný stav a jaká by měla podle tebe budoucnost NATO a budoucnost České republiky ve vztahu k tomuto paktu. Mluvčí 0: Tak já děkuji za slovo. Já jsem skutečně stál v 90. letech počátku našeho členství v NATO, kdy jsem sjednával smlouvy za Českou republiku o statutu ozbrojených sil, což je v podstatě nezbytný předpoklad pro to, abychom do NATO mohli vstoupit. K vašingtonské smlouvě samotné. Když bych to přirovnal, tak my jsme vstupovali do NATO v dobách, a teď nevím, jestli budu úplně genderovi vyvážený, kdy vašingtonská smlouva byla dáma v nejlepších letech a dneska už je to dáma poněkud ze Starla, kterou trápí spousta chorob. Připomeňme, že vašingtonská smlouva je z roku 1949, kdy reagovala na určité poválečné hrozby a na poválečnou situaci bipolárního světa. Já jsem v té době v 90. letech byl přesvědčen I s oledem na mezinárodní situaci, kdy se v podstatě rozpadal tehdy následník Sovětského svazu, kdy prezident byl v té době Jeltsin, což byla z mého pohledu poměrně nevypočítatelná figura, tak jsem byl hlubo se přesvědčen, že naše ukotvení v alianci znamená bezpečnostní pojistku. Aby nebylo mílky, já jsem o tom přesvědčen stále. Ale být členem nějaké organizace přeci neznamená, že nemůžu znášet legitimní požadavky na její reformu a na její fungování v nových podmínkách. Já bych se teďka s dovolením vrátil, jestli mi dáte chvilinku, k samotné vašingtonské smlouvě, která je velmi krátká. Ona má, netuším, ale přeštuju to, 14 článků. A každá mezinárodní smlouva, koneckonců každá smlouva obecně, to nejdůležitější upravuje ve své preambuli, to znamená začátku té smlouvy, nebo v článku 1, článku 2. A já si myslím, že je teďka důležité, abychom si ty články přečetli, protože všichni hovoří o článku 5, každý chápe, že článek 5 je nějaký bezpečnostní závazek, takže pokud se něco stane jednomu státu, je to závazek pro ostatní státy, aby vstoupili na jeho obranu. Ale poslechněme si článek 1. Strany se zavazují, jak je stanoveno v Chartě Organizace Spojených národů, řešit veškeré mezinárodní spory, v níž mohou být zúčastněny mírovou cestou takovým způsobem, aby nedošlo k ohrožení mezinárodního míru a bezpečností a spravedlnosti a zdržet se ve svých mezinárodních stazích hrozby silou nebo užití síly jakýmkoliv způsobem neslučitelným z cíly Organizace Spojených národů. To je článek 1. Článek 2. Strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů, posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na níž jsou tyto instituce založeny a vytvářením podmínek pro stabilitu a blhobyt. A není to důležité. Budou usilovat o vyloučení konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi kterýmikoliv stranami nebo mezi všemi stranami. V současné době panuje úzus na výklad těchto článků, že se to nestahuje pouze na vzájemné vztahy uvnitř aliance, ale že to je závazek členských států na jejich působení v mezinárodní politice. A pokud dneska jsme svědky, že Finsko a Švédsko přistupuje k vašingtonské smlouvy, neboli vstupuje do NATO, pak musíme říct, že vlastně na sebe vzal závazek nebo potvrdil závazek s tzv. hartou, že bude přispívat k mírovému ukončení konfliktu na Ukrajině, že nebude přijímat sankce, které by poškozovaly kohokoliv s výjimkou toho primárního účelu, aby došlo k ukončení války a baléčných operací. My jsme se velmi soustředili na to, pokud někdo je tak už dostatečně rudovaný, neschopen ten šánek pět najít, že v podstatě je to určitá garance napadení, ale vašingtonská smlouva je určitý závazek, určitý apel na to, abychom udržovali mírové vztahy a abychom nedělali takovou hospodářskou politiku, která by mohla poškozovat nejenom vlastní členy, ale v podstatě mezinárodní hospodářský pořádek. Nyní k otázce reformy NATO, nebo jakým způsobem, jak dál by se mělo NATO ubírat. Jak říkám, ty dokumenty jsou 50 let staré a dokumenty mezinárodní smlouvy, které regulují vztahy v NATO, jich není tolik, je jich pár. Otázka je, jestli toto bipolární vidění světa, které je zakoteno ve vašingtonské smlouvi a které bylo velmi validní a bylo správné v 90. letech a na sklonku milénia, vystačí pro současnou mezinárodní situaci. Já se domnívám, že nikoliv a že bychom měli přikročit k dalším instrumentům mezinárodního práva a politiky, které by závazky, které máme ve smlouvě v NATO, rozšířily I na nečlenské státy. Jinými slovy, pokud někdo říká, jsem v NATO, jsem bezpečný, nejsem v NATO, jsem nebezpečný a není teda změňují určité směřování Ukrajiny, tak si myslím, že to je vidění světa, které je dneska v tomto současném světě už překonané a měli bychom hledat nové mezinárodní mechanizmy pro to, abychom mír udrželi. To je asi tak na začátek, abych příliš dlouho nehovořil. Jinými slovy, když to zkrátím do dvou vět nebo do tří vět, ano, NATO má smysl, my jsme se přihlásili k členství k NATO, až jsme člili na to, ale přeci přihlásit se do nějakého členství a být na to neznamená jenom bezvýhradně poslouchat hlasy ostatních, ale musíme a můžeme, ba musíme, přijít z návrhy na reformu této organizace, aby skutečně byla schopna garantovat mezinárodní míra bezpečnost. Mluvčí 2: Perfektní. Ondro? Mluvčí 1: Já na to plynule navážu a přinesu to do, jak si podmínek, České republiky a situace aktuální, která panuje v farmádě, protože to samozřejmě nikde v médiích neuvidíme a nikdo o tom moc nemluví, ale neděje se to posledních pár měsíců, ale už několik let. V současné době v farmádě probíhá, řekl bych, takový zvláštní proces, kdy vojáci samozřejmě musí absolvovat každoročně lékařské prohlídky. Na těch lékařských prohlídkách se hodnotí zda jsou způsobily k výkonu služby. Pokud jaksi nejsou nemocní, tak by měly být způsobily, měly by lékařskou prohlídku dostat a pokračovat ve svém zaměstnání. Situace je taková, že aniž bych tomu měl kdokoliv jakékoliv zákonné zmocnění, tak vojenští lékaři při těch zdravotních prohlídkách momentálně posluzují I to, jestli vojáci absolvovali povinná očkování. A v případě, že očkování nemají kompletní, tak jim nedokončují zdravotní prohlídku a na základě toho je potom propouštějí z armády, protože samozřejmě nemají zdravotní posudek o tom, že jsou zdravotně způsobily k dalšímu výkonu služby. To jsou samozřejmě vojáci, kteří se proviněli pouze tím, že se nenechali naočkovat, jinak jsou to zdraví mladí lidé, kteří jsou ochotní a připravení položit život za obranu České republiky. A přesto je armáda České republiky propouští bez ohledu na to, jestli za ně bude mít nebo nebude mít nějakou náhradu. To samo o sobě už považuji za poměrně zásadní ohrožení bojeschopnosti České republiky, protože těch vojáků, kteří nejsou na očkování, není zrovna málo, mohlo by se to týkat třeba 20% všech vojáků a to už bude výrazné oslabení. A teď k těm důvodům, já když jsem byl na ministerstvu obrany, tak mi bylo vzděleno, že tato očkování jsou vyžadována právě proto, že to vyžaduje velení NATO. A to je přesně to, o čem tady mluvil Petr, že členstvím NATO neznamená slepě poslouchat příkazy, které nám chodí z velení NATO, ale je potřeba se vymezit vůči takovým nařízením a takovým pravidlům, které ohrožují naši vlastní bezpečnost. Protože to, že jsme členy NATO, ještě neznamená, že jsme v bezpečí. My bychom se měli jako Česká republika neustále, bez ohledu na naše členství v NATO, jak si zamíšlet a hověřovat si, že máme připravenu vlastní armádu a vlastní společnost, připravenu na případné hrozby a jsme připraveni se bránit. Bohužel podobná situace, jaká se děje v armádě, tak se dělá u policie, kde, když byla v platnosti očkovací vyhláška, tak také to nevypadalo, že by si s tím někdo dělal hlavu a prostě ti příslušníci, kteří odmítli očkování, tak jim bylo vyhražováno, že budou propuštěni a pravděpodobně by I propuštěni byli. To znova zase souvisí to jedno s druhým, není to jenom prostě o členství na NATO a příkazech, ale je to zase o té nekompetentnosti našich politiků, našich úředníků, o tom, že oni jako si nedokáží představit, co se bude dít potom, kdy naskočí na nějakou takovou levlnku prostě populárního tématu. To znamená, oni by byli schopni prostě vyčistit vojsko I policii od schopných lidí, kteří by byli jako si schopni bránit Českou republiku, bránit bezpečnost českých občanů, aniž by se jaksi zamýšleli nad tím, jaké to může mít důsledky. A jako takový zářní příklad toho, že vlastně tady neexistuje žádná koncepce, že ta vláda nemá žádnou strategii, tak bych zmínil jednu věc. Premier Fiala, předseda vlády, či my nemáme premiéra, předseda vlády, Petr Fiala, opakovaně, jak si do médií tvrdí, že jsme ve válce. A já si vždycky říkám, když tohle slyším, tak jakou máme vlastně tu válečnou strategii, co je cílem té války, kterou podle Petra Fialy vedeme. Takže cílem mohou být asi jenom dva. Buď to porazíme Rusko, anebo Rusko vyhraje a budeme poraženi my. A ptám se, co tady Petr Fiala bude dělat potom, až to Rusko porazíme. Tak, teď jsme odmítli ruský plyn a až to Rusko porazíme, tak ho zase od něj budeme brát. Nebo máme zajištěny jiné zdroje plynu a Rusko, I když bude poražený, tak už se s ním nikdy bavit nebudeme. Anebo když Rusko vyhraje, tak co budeme dělat my? Tak my se podřídíme nějakému ruskému idealizmu a začneme brát ten plyn zase z Ruska, protože nám to přikáží, anebo si ho budeme brát z toho západu. V podstatě my jako nevíme, čeho by ta naše vláda chtěla dosáhnout, pokud tvrdí, že jsme v té válce. A to není ani jen o válce, ono nemusí tvrdit, že jsme v válce, ale prostě žádná stratégie naše tady není. U nás, my jsme začali podporovat Ukrajinu, posíláme tam zbraně, posíláme tam peníze, nevíme, kde ty peníze ani zbraně končí dostatečně pořádně, jedině něco kvitují, že se postaráme o civilní uprchlíky, kteří prostě z toho území Ukrajiny jaksi prchnou před válkou, tak to je náš závazek jaksi z humanitárního práva, to znamená, postarat my se musíme, ale to neznamená přeci, že bychom měli podporovat o zbrojený konflikt tím, že tam budeme posílat zbraně a doufat, že tím se dosáhne nějakou míru, přece nikdo nikdy nedosáhl míru tím, že někam posílal zbraně. To znamená, tu strategii tady prostě žádnou nemáme, naše vláda se rozhodla naše prostředky z veřejných rozpočtů rozdat, poslat je na Ukrajinu, bez toho aniž by zhodnotila, jaké to bude mít důsledky pro nás, jaké to bude mít důsledky pro stabilitu České republiky. To prostě, já se obávám, že když bychom sečetli všechny ty střípky té skládačky, tak zjistíme, že jsme v problému, který nepůjde asi vyřešit v průběhu jednoho-dvou měsíců, kdyby se I podařilo tu vládu svrhnout, protože ten problém je tak hluboko zakořeněný, že to bude otázka jedné, dvou generací, které se začnou opravdu chovat rozumně a řekl bych, svědomím nějaké odpovědnosti pro budoucí generace, aby to tady dali ohromady. Mluvčí 2: Petře, ještě chceš něco dodat? Mluvčí 0: Já bych chtěl podotknout, že, co má pamět saha, v mezinárodních vztazích nikdy nenastala situace, kdyby státy posílali zbraně přímo do oblasti ozbrojeného konfliktu, veškeré sankce byly vždycky vázány na zbraně a na tzv. materiál dvojho určení, to znamená materiál, který jde využít k válčení. A já si kladu otázku, pokud nyní posíláme zbraně na Ukrajinu, aniž bychom byli součástí de jure, to znamená poprávu, jako válečná strana, neporušujeme ustanovení vašintonské smlouvy o NATO, které jsem citoval a které nám praví, že se máme zdržet jakýchkoliv operací, které by ohrožovaly mezinárodní mír a stabilitu. Takže paradoxně náš závazek v NATO by mohl být, a domnívám se, že velmi legitimně, vykládán tak, abychom se zdrželi jakýchkoliv dodávek válečného materiálu na Ukrajinu. A změňoval se mi článek 5, a mnoho lidí ho dezinterpretuje, včetně špičkových politiků, říkají, že to je určitý automatismus a když to přežil, kdykoliv se na nás někdo křivě podívá, takže mu hned půjdeme natlouct. A I ve Spojinných státech probíhá již dekády debata poměrně renomovaných právníků, co znamená článek 5 a co znamená tento závazek. A já bych vám dovolil si ocitovat přímo znění opět této normy, kdy říká tento článek 5 za určité situace, což je napadení nějakého státu nebo ozbrojený konflikt, říká, že strany v součinnosti s ostatními stranami neprodlinně podniknou kroky, které budou považovat za nutné, včetně užití ozbrojené síly. Prosím pěkně, článek 5 není žádný automatismus, že pokud se vystřelí, bude válka. Článek 5 je do značné míry politickým závazkem, že podniknou určité kroky, včetně užití ozbrojené síly. Takže interpretace o tom, že to je absolutní pojistka, jak když se vypne zapnuto, vypnuto, je velice mylná a ani vedoucí člen vašingtonské umluvy nebyl z mluvy o NATO-spojené státy to takhle ve svých oficiálních materiálech neinterpretují. Mluvčí 2: Myslím také velmi zajímavé, musím říct, že naprosto stejně se vyjadřoval v tomhle smyslu Scott Ritter, kdy jsem s ním dělal rozhovor, že v podstatě pokud si to někdo vykládá, že je to automatismus a že pokud bude někdo napaden, takže mu ostatní státy musí přijít na pomoc a to vojenským způsobem, tak nic takového skutečně není pravda. Je tam závazek podniknout kroky, nezbytné kroky ku končení takového stavu, včetně právě vojenského zásadu. To znamená, včetně znamená, že I jiné kroky logicky, než té vojenské operace. Pojďme, myslím, že tohle bylo hodně zajímavé, co se týče NATO, pojďme na otázky. Některé už jsme v průběhu tak trošku naťukli nebo možná I částečně zodpověděli, ale pro pořádek si je řekněme ještě jednou. Jaký má vyzbrojování Ukrajiny reálný význam a dopad? Nezvyšuje to pouze počet obětí na obou stranách a neprodlužuje válku? Pokud by k tomu byla oboustraná vůle, dokážete si představit obnovení diplomatických jednání? Lze Rusko uzbrojit nebo pouze zahnat do kouta, což by mělo třeba za následek I použití jaderných zbraní? Děkuji. Pánové, kdo si chce vzít odpověď? Mluvčí 1: Já to vezmu možná jenom tak jako vykopnutí. Já vlastně od chvíli, kdy to začalo, tak si říkám, že tady chybí taková ta základní uvaha. Čeho vlastně Rusko chtělo tím útokem dosáhnout nebo čeho tím dosáhnout chce? My jsme ztrašeni naší vládou a některými politiky, že Rusko, když porazí teď Ukrajinu, takže se nezastaví a napadne nás. A já když tohle slyším, tak si říkám, pokud by Rusko chtělo ovládnout celou Evropu, tak vypne kohout, počká tři měsíce a potom si přijede sebrat kořist. A vzhledem k tomu, že Rusko dodává plyn neustále, jak na Ukrajinu, tak celé Evropě, tak si myslím, že asi to nebude ten primární cíl toho Ruska. Ale to první, co by mělo, už na základě závazku z té smlouvy o NATO, první, co bychom měli udělat, by mělo být navázání dialogu s oběma těmi stranami a zjištění, co které straně vadí a čeho chce dosáhnout. A to by mělo být první krok k tomu, aby byl nastolen mír. A mně přijde, že tahle tá fáze v vyjednávání o míru se tak nějak přeskočila a vlastně už se všichni soustředili na to, že je potřeba ruskovojensky porazit. A to si myslím, že je zásadní chyba, jak si té mírové situaci brání nebo uzavření toho míru zásadně brání. Mluvčí 0: Já bych možná drukrát se doplnil. Je pravda, že dodávky zbraní ještě nikdy žádnou válku nevyhrály. Koneckonců řekl jí to známý britský politik Jeremy Corbyn a odpovědí nebo polemikou druhé strany je vždycky, no takhle by nešel nikdy porazit Hitler. My jsme museli dodávat zbraně spojencům, aby porazili Německo, aby porazili Hitlera. A na to je velmi jednoduchá odpověď. Každý, kdo to tvrdí, myslím, měl přečíst historii a vědět, že dodávky zbraní začaly proudit v momentě vyhlášení válečného stavu mezi Amerikou a Německem. Do té doby a každý, kdo viděl film, tuším jmenovalo se to Nejtěžší hodina, byl to vynikající film o britském premiérovi, tak každý, kdo viděl tento film, tak ví, že Německo nabízelo Británii, ať si odveze stihačky, ovšem tím, že si je přetlačí na kanadskou stranu, tam si je rozmontuje a odveze. Do té doby, než Amerika vstoupila do války, tak váleční materiál neputoval, nebo neputoval v tom objemu. To znamená říkat, že ano, dodávky zbraní vyhrajou válku, má jednu podmínku, že se staneme válečnou stranou, že se staneme bojující stranou. A to přeci pro boha živého nikdo soudný nemůže chtít. Mluvčí 2: Já si také dovolím jenom krátké poznánky, a samozřejmě, vezmu to odzadu, je třeba ruskou uzbrojit, nebo pouze zahnat do kouta, což by mělo třeba za následek I použití jaderných zbraní, tak já myslím, že snad nikdo na světě nemůže na vteřinu myslet vážně, že by bylo možné použít jaderné zbraně, když už jsem také zaslech tyto výroky z úst siláckých politiků. Je to naprostá nezodpovědnost a myslím, že zrovna se spojením jaderné zbraně by měl člověk vážit na lékarenských vahách a používat ho opravdu jen velmi, velmi zřídka kdy. Co se týče obnovení diplomatických jednání, to je v podstatě něco, k čemu my vyzýváme opakovaně, neustále. Já osobně jsem vždycky říkal, že jakákoliv válka je selháním diplomacie, naprostým selháním diplomacie. A největší problémem té současné doby je, že vlastně neexistuje reálný a vážný zájem na tom tu válku ukončit. Pokud by existoval, tak by ta válka už nebyla. To je podle mě názoru to nejdůležitější. No a potom, co se týče dodávání těch zbraní, no tak já opět použiju citaci Scotta Rittera, což je opravdu velmi uznávaný expert ze Spolených států. Těžko říct o člověku, který byl šefem zbrojních inspektorů v Jiráku, že by to byl proruský šváb či troll. Tak Scott Ritter to řekl naprosto jednoznačně. Za každou zbraň, kterou dodáte na Ukrajinu, zemře jeden Ukrajinec. Takhle si to vezměte. Prostě ten největší problém je v tom, že oni tu zbraň vezmou a rusové toho člověka zabijí. A proto je nesmysl tam ty zbraně dodávat, protože v podstatě jenom zvyšujeme utrpení ukrajinského národa, prodlužujeme válku, která zcela jednoznačně nebude mít jiného řešení, než řešení nějakého dohodu. A tu dohodu jsme mohli dosáhnout dávno, pokud bychom to skutečně reálně chtěli. Samozřejmě. Mluvčí 3: Kdybychom my jako Západ chtěli, aby se na Ukrajině neválčilo, tak bychom byli, donutili ukrajinskou stranu k tomu, aby byly naplňovány minské dohody. Za A. Za B. Ta válka samozřejmě nezačala, nebo ty ozbrojené konflikty nezačaly 24. února a už dáleko dřív, protože I podle statistik a údajů OBS, od toho roku 2014 do toho února letos vlastně na Dombase bylo zabito 12-14 tisíc lidí, většinou civilistů. Takže my se nesnažíme o to, aby tam byl mír. My naopak se snažíme, aby tam byl latentní ozbrojený konflikt. Podle všeho. Mluvčí 2: Moc děkuju za tohle vyjádření a já se pustím do druhé otázky, kterou jsme taky částečně si, myslím, dotkl Petr. Otázka zní, nechci se ptát na právní kvalifikaci výroku ministrině Černochové, ale zajímalo by mě, zda může mít negativní dopad na vnímání Česka z pohledu mezinárodní diplomacie a pak neohružují takové výroky z úst vládních činnitelů bezpečnost naší země. Já to asi dám tu otázku znovu Petrovi, ale jenom co se týče té právní kvalifikace, já ji velmi rád řeknu, ta je naprosto jednoduchá. Je to, zdle mého názoru, naprosto učebnicové naplnění skutkové podstaty trestného činu, podpory a propagace teroristického činu, nebo terorizmu. Je to paragraf 312E, odstavec 1, odstavec 4, písmeno A trestního zákonníku, za který hrozí 5 až 15 let. Takže to je ta právní kvalifikace, která je podle mého názoru celá nesporná. A Petře teď, jestli tedy to může mít za následek negativní vnímání České republiky z pohledu mezinárodní diplomacie, či dokonce ohrožení bezpečnosti České republiky. Mluvčí 0: Tak já bych předeslal, že vždycky v zahraničí jsou pečlivě vnímány vyjádření dvou zástupců každého státu, a to je minister zahraniční věcí a minister obrany jako představitel silového rezortu. Pak jsou samozřejmě prezidenti, ale to je do značné míry už potom politické vyjádření. Pokud tedy minister obrany či ministrně obrany pronese takový výrok, tak je samozřejmě velmi pečlivě sledován, vnímán druhou stranou a nepochybně se jedná o ohrožení bezpečnosti České republiky. To ohrožení České republiky a jich občanů nemůžeme vnímat tak, že by zítra vypukla válka, protože při úctě všichni vědí, kdo je paní Černochová, koho zastupuje, jaké má názory, odkuď vyšla a jaké má mezinárodní zkušenosti a znalosti. To se stát asi opravdu nemůže, protože druhá strana to ví. Co se stát může a co druhá strana může využít, že v podstatě pod záminkou tohoto vyjádření provede určité nepřátelské kroky vůči České republice, vůči jejím zájmu v zahraničí, vůči českým občanům anebo vůči firmám. A stane se jim to dobrou záminkou, aby tak učinila? Mluvčí 2: Myslím, že naprosto pregnantní. Pojďme na třetí otázku. Opravdu podáte trestního známení na paní Černochovou? Moc lidí by k tomuto kroku fandilo. Tak já sděluji, že už jsem to trestního známení podal dnes a doufám, že mě lidi budou fandit, možná to budou potřebovat. Každopádně jsem rovněž vyzval paní Černochovou veřejně k tomu, aby odstoupila, protože si myslím, že po takto skandálním výroku, který skutečně ohrožuje jak vnímání České republiky v rámci diplomacie, tak I bezpečnost naší země a bezpečnost našich občanů, už tato dáma nemá na svém postu cokoliv co pohledávat. Ondro, doplníš? Mluvčí 1: Možná jenom takovou krátkou poznámku k tomu trestnímu známení a řekni, že by si zasloužil fandění. My jsme podali řadu trestních oznámení v době covidové. Všechna skončila stejně a jistý státní zástupce svobodního státního zástupitelství Praha 2 se s nimi vypořádal z pravidla tak, že nás označil za pravicové extremisty a ještě jedno slovo používal a to mi teď vypadlo. A ta porádní bez dalšího odkládal, což jaksi už naznačovalo, že I mezi státními zástupci jsou bohužel tací, kteří jaksi spodlehli té ideologii covidové. Pak jsem byl na takové právnické akci, kterou uspořádal spolek českých právníků, nebo tak nějak se to jmenuje. Předsedou je předseda ústavního soudu Pavel Rychecký mimochodem a tam řada těch řečníků, včetně mluvčího státních zástupců, zakončovala svůj projev s voláním Sláva Ukrajině. Takže trošku předpokládám, že poslouzení tvého trestního oznámení asi nebude zcela podléhat zásadám neutrality, nezávislosti a nestranosti a budeme teda velice napjatí, jakým způsobem se s tím trestním oznámením Říkal jsi, že jsi to podával na Prahu dvě? Mluvčí 2: Na městské státní zastupitelství. Mluvčí 1: Tak uvidíme, kdekam to doputuje, ale budeme velice zvědaví, jak to tam dopadne, protože se trošku obávám, že ideologie nad neutralitou státního zastupitelství trošku zvítězí. Tak tím ti nechci kazit radost, ale současně bych chtěl divákům I diváky malinko poučit o tom, jak to funguje s trestními oznámeními, protože často se nás lidé ptají, z jakého důvodu ještě někdo není trestně stíhán, když se prokázalo, že držel hál, nebo že třeba nehospodárně nakládal s veřejnými prostředky, tak musím vás upozornit, že to funguje tak, že my můžeme sice podat trestní oznámení, ale to, zda ten konkrétní člověk bude nebo nebude stíhán, závisí na poslouzení orgánů, a pokud ti rozhodnou, že se nedomnívají, že došlo k naplnění skutkové podstavy trestného činu, tak to trestní stíhání nezahájí a prostě s tím nic nenaděláme. To znamená, je to pouze o tom, jakým způsobem funguje ten státní aparát, státní zastupitelství a policie České republiky, a samozřejmě dokávat budou tyto orgány, jak si rozpočtově závislí na vládě a na tom, kolik ministr vnitra jim uvolní peněz, případně ministr z pravidelnosti, tak úplně s tou takovou čistou nezávislostí, kterou mají ze zákona, se asi úplně nemůžeme na to spolehnout, že to tak bude. Mluvčí 2: Tak já jenom v podstatě řeknu, že jsi tím I odpověděl na další otázku, která tady byla. Bude někdo potrestán za šíření poplašné zprávy, když nám vláda tvrdí, že jsme ve válce, tak I na to jsme podávali trestní oznámení a myslím, že je skončilo úpaná svobody. To je zaště tvůj jmenovec, takže, že bys za to mohl, ale trošku vracím to, že mě nefandíš. Mluvčí 1: Je to můj jmenovec, ale není to můj příbuzník, prosím vás. Mluvčí 0: Já bych se vyjádřil k té válečnické retorite, že jsme ve válce. Teď jsem si přečel, že budeme uvolovat válečnou dání. My jsme se, ne my, ale naši politici se do toho slova válka velmi zamilovali a já pochybuji, že strávili, pane generále, byť by jediný den v jihličí, jak se říkalo uniformám Československé lidové armády. Ale nyní k tomu, jak to působí na venek. Pokud skutečně naši představitelé hovoří o válce, aniž bychom válku vyhlásili ústavně konfortním způsobem, tak ta druhá strana vnímá to slovo válka. Oni mohou říct, my vám kašleme na to, jaký máte ústavní pořádek, ale vaši hlavní představitelé hovoří o válce, my nebudeme zkoumat, jak jste k tomu došli, jestli skutečně rozhodl parlament a prezident, ale vy říkáte válka, dobře, stáváte se válčící stranou, stáváte se takzvanými kombatanty a my proti vám můžeme učinit veškeré kroky, které válečné právo připouští. Pro boha živýho, uvědomují si vůbec naši političní představitelé, s jakým slovem žonglují na mezinárodní scéně? Mluvčí 2: Jsou to takový eskamoteři, samozřejmě, pane generále. Mluvčí 3: Já bych řekl, nejen s jakým žonglujou slovem, ale ta samotná skutečnost, že se neustále chlubíme tím, že na Ukrajinu jedné z válčících stran dodáváme zbraně, tak já bych řekl, že nevím, jak je to právně, to bych poprosil pány, aby mě to osvětlili, ale jako z hlediska vojenského je to samozřejmě jasné, že se stáváme legálním terčem pro Rusko. Mluvčí 2: No, rozumím tomu, myslím, že se k tomu ještě dostaneme, k tomuhle rozboru. Je tady zajímavá otázka, která bych řekl, že je opravdu potnětná. Jak vidíte, situaci naší země za 10, 20 až 30 let nepodobá se současná celosvětová situace, tedy hlavně Evropy té před 100 lety, tedy ekonomická krize, služující Německo, velká recese, nástup totalitní moci a tak dále a tak dále. Není to tak jako, že kdo nezná historii, si musí zopakovat znovu prožít. Pokud je situace jiná, milé rád budu za odpověď. Tak vidíte tam nějaké paralely s tou situací v těch 20. 30. letech? Mluvčí 3: Můžu zase velmi krátký vstup. Já jsem, když jsme, když jsem vlastně začínal a měli jsme v druhé polovině 90. let četné rozmluvy s našimi zahraničními partnery, tak jsem je vždycky trochu překvapoval tím, když jsem říkal, a tehdy jsem si ještě ani neuvědomoval tu hrůzu toho, co říkám, že mi to připomíná dobu před 100 lety, že mi to připomíná, jako kdybych vygumoval tu devítku a dal tam osmičku, že ta situace začíná mě připadat jako na přelomu minulého 100 letí. A už z toho důvodu, že vlastně padl ten bipolarní svět a že všechny ty problémy národnostní a různé další, hospodářské, pomalu zase vystávaly a říkám, že jsem si neuvědomoval, jak strašli je, mám pravdu, bohužel. Mluvčí 2: Pánové, někdo z vás, hlediska paralely a toho, kam by to mohlo vést v příštích letech, pokud skutečně se nic nestane, tak nás pravděpodobně opravdu čeká nejtěžší recese od druhé světové války. Jak může tahleta situace skončit a co mohou být jaksi scénáře těch měsíců a jednotek let v příštích? Mluvčí 1: Tak ono se vůbecně říká, že historie se opakuje a z pravidla se lidstvo z historie zásadně nepoučí. Takže pravděpodobně to, co se dělo před 100 lety v nějaké formě existuje nebezpečí, že se bude opakovat znova, protože samozřejmě ty chyby se opakují stále dokola. Nicméně já bych možná ještě upozornil na jednu záležitost. Na vládě aktuálně leží novela Braného zákona. V Braném zákoně v současném znění existuje takzvaný rejstřík Brané povinnosti. To je seznam osob, které mají Branou povinnost, to znamená osoby od 80 do tuším 60 let, kteří v případě ozbrojeného konfliktu může stát 18. To, co jsem říkal? 80. Jo, tak dobře. 8. Pán generál už si řekl, že to bude muset zpátky. Omlouvám se, že jsem všechny seniory momentálně vyděsil. Takže od 18 do 60 let. A plnit tenhle rejstr byla armáda nebo stát oprávněn ve chvíli, kdy byl vyhlášen buď to stav ohrožení státu nebo váleční stav a ti lidé byli odvedeni. To znamená, že ve chvíli, kdy přišli k odvodu, tak už začali plnit ten rejstr. Na vládě leží v připomínkovém řízení novela tohoto zákona, která umožňuje nebo zavádí dokonce ten rejstr Braného povinnosti I v dobělách míru. A situace je taková, že vlastně armáda se připravuje na to, že dokonce v důvodové zprávě je uvedeno, že je to v reakci na agresivní chování Ruska a že je potřeba, aby Česká republika byla připravena na ozbrojený konflikt. To znamená, že mně to připadá, že ministerstvo obrany skutečně očekává, že bychom se měli stát stranou válečního konfliktu. Protože připravuje opatření, která byla možná do posud pouze v dobách ohrožení státu anebo válečného stavu. A k tomu bych ještě dodal, že to jsou vedle nouzového stavu situace, kdy hrozí nějaké vážně nebezpečí a jsou to situace mimořádné, které tomu státu umožňují jaksi zasahovat do základních lidských práv a svobod, včetně třeba právo na soukromí. A tou novelou Braného zákona vlastně opět stát prolamuje tu ochranu těchto základních lidských práv a svobod, protože umožňuje dalšímu orgánu evidovat citlivé osobní údaje o všech občanech České republiky, ačkoliv k tomu nejsou dány ty mimořádné podmínky, pro které by bylo možné vyhlásit stav ohrožení státu nebo stav válečný. To znamená, I to je prostě ohrožením svobody a demokratických principů toho státu, protože my neustále tvrdíme, že žijeme ve svobodné společnosti, a ve svobodné společnosti nikdo nemá právo, když tomu nejsou jaksi dané podmínky, to znamená nějaká mimořádná situace, nikdo nemá právo do vašich základních lidských práv a svobod zasahovat. A stát neustále z téhle zásady ukrajuje a neustále víc a víc zasahuje do základních lidských práv a svobod a stále víc posunuje to řízení státu k nějakému takovému totalitnímu způsobu řízení toho státu a ústupuje od těch demokratických hodnot, jako je svoboda, ochrana soukromí a podobně. Takže to je zase jeden z těch střípků té skládačky, které, když se potom na to díváte v komplexu, tak vlastně dokládá to, že ta naše bezpečnost už není tak samozřejmá, jak byla třeba před deseti lety nebo před dvaceti a ve chvíli, kdy se již nyní přijmají zákony, jak si s cílem připravenosti České republiky na reální ozbrojený konflikt, tak se trošku obávám toho, že opravdu se u nás jaksi objevují nějaké hlasy, které potom o zbrojeném konfliktu volají. Mluvčí 0: Já bych možná Ondru doplnil k té dětské bálečnické rétorice tyhletech lidí, kteří já nepovažuji úplně při smyslech. Já jsem vstoupil do senátorského klání pod heslem Senátor, co nechce válku a nejsou to prázdná slova, protože osud tomu chtěl, že jsem byl ve Vršavě v době vyhlášení výjimečného stavu generálem Jaruzelským, kdy po Vršavě jezdily tanky. Zažil jsem dva vojenské přebraty v Africe, kdy opět na ulicích stály tanky a to jsem tam nebyl v žádném letovisku, ani na rekreaci. A účastnil jsem se jako člen komise Konference o hradské bezpečnosti a spolupráci Jednání ve Vídni o ukončení války v bývalé Jugoslávi. Takže vím, o čem mluvím. Tito lidé, kteří tady mávají slovem válka, tak absolutně nechápou význam tohoto slova. A já bych možná nakonec citoval známá slova Alberta Einsteina, který řekl, že nevím, jakými zbraněmi se povede třetí světová válka, ale vím zcela jistě, že čtvrtá světová válka se povede klacky a kameny. Mluvčí 2: Já bych doplněl také jeden citát, který mám rád. A to je Markus Tullius Tricero, který říká, že I nespravedlivý mír je lepší než spravedlivá válka. Což si myslím, že platí na dnešní dobu naprosto dokonale. Pak tady nám jeden pysatel napsal asi patnáct dotazů, tak kdybychom měli všechny zodpovědět, tak to tady budeme až do rána. Ale je tady jeden zajímavý, který mě opravdu velmi, velmi zaujal. A to je, zde jsme vlastně připraveni na krizi typu blackout. Protože to je věc, která opravdu podle mou názoru začíná velmi reálně hrozit. Je naprosto jasné a všichni odborníci to potvrzují, že v případě, že nám dojde plyn, že nastane situace, kdy nebudeme mít plyn, tak lidé zapnou všechno, co mají na elektriku, aby si zachřáli své domovy a v tu chvíli to ta přenosová soustava prostě nevydrží v žádném případě a ten blackout celá jistě nastane. A já vím, že celá řada států je na to připravena, mají na to vlastně zpracované krizové pány a podobně. Polsko se na to aktuálně teď velmi intenzivně připravuje, ale když jsem se bavil s různými experty v České republice, tak de facto všichni mi unizono potvrdili, že Česká republika na takovou situaci připravena vůbec není. A musíme říct, že blackout není jenom jaksi nepohodlý pro lidi, obrovské nepohodlý, ale současně velké bezpečnostní riziko, protože spadnou počítače, spadne veškerá technika, spadne prostě všechny systémy, které zaručují bezpečnost České republiky. Tak jak si díváte na to, že podle mého názoru vlastně Česká republika vůbec není na tento scénář připravená, ač nám aktuálně poměrně reálně hrozí? Mluvčí 1: A jenom velice krátce jednu osobní zkušenost, když mi vyprávěl jeden bezpečnostní expert, který spolupracoval na krizovém plánu hlavního města Prahy, tak když se začali probírat těmi předpisy a tím, co by kdo měl dělat, tak oni s hruzou zjistili, že vlastně na území hlavního města Prahy spravují státní hranici. Takže tam vlastně ty úředníci netušili vůbec nic. A nepochybuju o tom, že pokud to nevěděli v hlavním městě Praze, tak to nevědějí ani v jiných městech. Takže pokud Já mám za to, ale to je otázka spíš na naše energetické odborníky, že česká přenosová soustava je na velmi vysoké úrovni a několikrát v poslední době zabránila blackoutu v celé Evropě, takže z tohohle pohledu myslím si, že jsme na úrovni skutečně vysoké. Ale na tu situaci, kdyby to skutečně se stalo, to znamená, že ten blackout by opravdu přišel, tak na tu pochybuju, že většina českých institucí a měst absolutně připravena není a byl by to zase stejný problém jako s jakoukoliv jinou krizí a začalo by se ad hoc vymýšlet, co vlastně se rychle musí udělat, aby se to nebezpečí odvrátilo. A samozřejmě by to znamenalo řadu špatných rozhodnutí. Mluvčí 2: Díky moc. Pak tady mám několik otázek na nákup F-5 a třicítek a porovnání s Gripeny. Tak já bych to zase asi použil na to slova Scotta Rittera, která byla naprosto jasná, trefná, úderná, kdy řekl, podívejte, koupili jste si letadla za 80 miliard, která jsou na provod 4,5 násobně dražší, než jsou Gripeny, která jsou co se týče manévrování v rámci boje na krátkou vzdálenost téměř celá nepoužitelná, protože jsou příliš těžká a neobratná. Musíte kompletně přeškolit všechny piloty, musíte kompletně přeškolit všechny obsluhovací personál, musíte kompletně nakoupit celou sadu náhradních dílů, musíte přebudovat vaše letiště a všechny tyhle věci dohromady máte vykoupeny tím, že jste si pořídili letavun, který je schopen nést jaderné hlavice, tudíž jste se z hlediska mezinárodních konvencí stali zemí disponující platformou pro odpálí jaderných zbraní a tudíž legitimním nukleárním cílem pro Rusko. Takhle to řekl Scott Ritter, myslím, že k tomu asi není potřeba co dodávat. Nemá to absolutně žádný smysl tenhleten nákup z hlediska finančního, z hlediska bezpečnostního, z hlediska jakéhokoliv si dovedete představit. Je to podle mou názoru čistá úlitba lobbystickým zájmům a já doufám, že jednou za tenhleten šílený nákup někdo ponese odpovědnost. Druhá podotázka byla, jak lze nenakoupit F-35, tak s dařilým převratem, aby tady vládla vláda, která okamžitě s ním něco udělá, protože to je opravdu něco naprosto šíleného. Potom tady máme otázku, ze které budu citovat část, protože ta je podle mou názoru klíčová. Co může obyčejný občan udělat, aby změnil situaci? Má platit, mlčet, podávat návrhy, odvolání k soudům, psát na příslušné instituce, každý sám za sebe? V tomto případě nebudu spoléhat pouze na zvolení nové politické strany, která vše vyřeší za nás všechny. Nebudeme slepí a namlouvat si, že pár lidí, byť profesionálové v svém oboru, zvládnou bez podpory větší většiny změny k lepšímu. Práce vás všech si opravdu vážím, děkuji za vaši čas a vynáleženou energii. Já vám nedám tu otázku, já jenom říkám vždycky, že člověk musí stát na dvou nohách, nikdy nemůže stát na noze jedné. Samotná podpora, samotné rozhodnutí ze strany širokých mas a lidů téhle země, tu změnu nepřinese, stejně tak, jako ji nepřinese žádná politická strana, která tuto podporu nebude mít. To znamená, že je naprosto nezbytné, aby tyto dvě přímky se protěly, tedy aby zde vznikla politická strana, kterou my jsme se samozřejmě snažili založit a ta politická strana zároveň ale měla velmi silný mandát od občanů této země. Bez jednoho či druhého, podle mou názoru, prostě nejsme schopni s touto zemí pohnout. Ale když trošku deformuju tu otázku, dneska se mně tady kolegové zdají možné třeba projevit odpor tím, že nebudeme platit celé ty částky za elektřinu nebo za plyn. Je, pánové, vy jste oborova právníci, je tady nějaká varianta, že když třeba bude občan platit část těch pladeb, takže nebude odstřížen od těch energí nebo si myslíte, že ty provozovatele, poskytovatele těch komodit budou naprosto nemilosrdní a okamžitě budou ukončovat odávku. Mluvčí 1: No, nepochybuju o tom, že každá společnost, každý prodejce elektřiny je v prvé řadě jaksi ekonomický subjekt, který bude, ještě navíc je to ekonomický subjekt, za který jednají jednatelé nebo předsedové představenstva a tím mají vždycky povinnost chovat se hospodárně a nespůsobovat nedůvodné škody těm společnostem. To znamená, že oni samozřejmě budou požadovat vždycky a za každých podmínek zaplatit celou tu cenu, kterou vyučtují a pochybuju o tom, že by někdo část té ceny promíjel. Co bych k tomu ale možná dodal, že problém je samozřejmě zase v tom, že se řeší nějaký následek. Česká vláda připravila úsporné programy, nějaký úsporný tarif pro domácnosti, ale tím zase řeší pouze následky. Následky své nečinnosti a následky řeší způsobem, který zaplatíme opět my všichni. Ta česká vláda bohužel se chová ke státní kase tak, jak byla jejich. Oni to I prezentují v těch médiích a sociálních sítích, že oni zachraňují ty občany, ale uvědomíme si, že to platí z našich daní. To znamená, že vláda tvrdí, že my se zachraňujeme sami. My ty peníze, které vládě odvádíme, tak vláda nám je milostivě vrací. To znamená, že to není řešení, to je pouze přerozdělení těch peněz, ale ten problém zůstává dál. To znamená, že ten problém bude trvat a bude neustále potřebovat další přerozdělování a další do té doby, dokud ty peníze nedojdou. Co bude dělat vláda potom, to už nám, jak si zapomněla, sdělit. Mluvčí 0: Já bych možná ještě k otáze toho pána. Já se musím přiznat, že mi to v té druhé části trošku skazilo, protože já jsem mu chtěl doporučit, aby správně volil v nadcházejících volbách, a to je stranu právo, respekt, odbornost. Já doufám, že ji volit bude, ale nyní vůbec bych se zastavil o tom, co může prostý občan dělat. Já bych připomněl všem těm, kteří se povyšují nad zákon a dokonce jsem viděl někde nějakou citaci pana senátora, duším růžičky, kdy odpověděl komusi, že není důležité, co si myslí on, jako ten tazatel, ale důležité, co si myslí senát. To je určitá formulace z doby Politběra, kdy Politběro všechno vědělo, něco vymyslelo a ten občan se s tím byl pověn řídit. Já bych všem připomněl, že základní ustanovení ústavy je, že veškerá moc ve státě vychází z lidů. Teď necituji přesně, ale tam tak to je a je to základní první ustanovení ústavy. A součástí ústavního pořádku je I listina základních práv a svobod, která obsahuje článek, tuším, že to je 23, Ondra Miliš tak opraví. A ten článek říká, že pokud se lahávají ústavní instituce a hrozí v podstatě eroze demokratického systému, tak občané mají právo se postavit na odpor. Slovo odpor jsem nevymyslel, prosím pěkně, pro každého, kdo by si rozmyslel, že mi za to chce stíhat, tak říkám, že to také napsáno v ústavě a já tu ústavu nepsal. Takže slovo odpor tam je a není definováno, jak ten odpor má vypadat. My říkáme, že odpor má být demokratický, nenásilný, má se šetřit majetek, má se šetřit zdraví a tak dále. To jsme všechno popsali, konec konců jsme tento článek I zmínili v dobách, kdy se tady stát choval poměrně velmi represivně. Vysloužili jsme si za to drobné oznámení na různé orgány, kteří tedy nakonec museli uznat, že asi když je to napsáno v ústavě, tak to bude pravda. Ale co chci říct, že pokud lidé se spojí a pokud lidé skutečně dají najevo vládě a našim politickým představitelům, že už to nehodlají trpět, no tak to přeci ty politici nemůžou oslyšet. Nemůžou to oslyšet lidsky, nemůžou to ignorovat právně a už vůbec ne politicky. To znamená, ano, ten občan není sám. Pokud skutečně dokáže svoji vůli prezentovat jako občan a současně člen velkého kolektivu, tak zcela jistě, zcela jistě to nebude nikdy. Mluvčí 2: Já jenom dodám, že naše filozofie v rámci právo, respekt a dbornost není v tom, že bychom šli před těmi občany, ale že jim půjdeme po boku. To je základ a my se opravdu nechceme povyšovat nad nikoho, jen chceme v podstatě ukazovat cestu. Vít na ní musí už lidé sami. Další otázka. Opravdu se nacházeli na Ukrajině biolaboratoře s nebezpečnými věry, které měly sloužit jako zbraně, nebo to byla jen dezinformace, kterou šířili někteří politici. Tak krátká dekapitulace, protože tam to opravdu stálo za to. Zaprvé rozšiřila se informace, že na Ukrajině byly biolaboratoře, které byly financovány Spojenými státy americkými. Tu informaci celá řada médií popřela, včetně tady pana Zempera slavného a jeho manipulátoři CZ, aby následně vystoupila Viktorie Nulandová na půdě Senátu Spojených států amerických a na otázku senátora Marka Rubia odpověděla, že tam ty biolaboratoře skutečně jsou, že jsou skutečně financovány Spojenými státy americkými a že se v současné době Spojené státy obávají toho, že by se rusové mohly dostat k materiálům v těch biolaboratořích uložených. Cituji paní Viktorie Nulandovou. To jsem si také nevymyslel. Následně byla zveřejněna smlouva, uzavřená mezi Ukrajinou a Spojenými státy americkými, kde jsou ty biolaboratoře popsány. Je to smlouva poměrně vazalská, hodně jednostraná, z mého pohledu jakožto advokáta, jednou větou, Spojené státy mohou všechno, Ukrajina musí taky všechno. A opravdu to jsou fakta, která jsou naprosto dohledatelná. Teď ovšem k tomu zdali mohli obsahovat ty biolaboratoře či obsahovali nebezpečné věry a patogeny. Oficiální vyjádření se strany Spojených států bylo takové, že se jednalo o laboratoře tzv. biodefenzívní, které zkoumaly prostředky obrany proti různým biologickým zbraním. Každý vojenský expert vám ale řekne na tuto problematiku, že abyste mohli zkoumat obranu proti těm biologickým zbraním, tak tam přirozeně musíte ty biologické zbraně mít. Jaksi nemůžete zkoumat obranu proti něčemu, co nemáte k dispozici, protože by se vám to asi nedařilo testovat. A já myslím, že teď aktuálně odstoupení pana doktora Antoniho Fauciho z jeho křesla po té, co skupina mezinárních odborníků, nezávislých odborníků, konstatovala, že lhal pod přísahou, co se týče různého výzkumu obolacených funkcí, ať už na území Spolených států, ať už ve Uhanu, tak je podle mě takovou první trhlinou na zdi a na přehradě těchto lží. A já se velmi těším na to, že tahle zeď bude velmi brzy rozmetána a že se třeba I dozvíme, co bylo v těch biolaboratořích skutečně uhloženo. Pak tady je otázka, kterou jsme tady měli, co znamená ústava zákony prati pro všechno, proč se policie a souci porušují, tak to už jsme si v podstatě tady říkali. Bohužel chybí odvaha a těj státní nástupci a policisté prostě nehodlají vystrkovat hlavu, protože moc dobře vědí, co by následovalo. No a poslední otázka, kterou zde máme. Zajímá mě, zda by nebyl nebo byl problém být zemi neutrální, vystoupit z EU na to a mít dobré vztahy se všemi v náš národní prospěch, vy s Maďarsko. Což je takové zvláštní, protože a myslím, že to jasně potvrzuje I ten náš přístup, protože Maďarsko je členem EU a NATO a I přesto dokáže být mnohem souvedenější a svrchovanější než my. Já osobně prostě neustále vždycky opakuju, že za prvé rozvod je až krajinní řešení, to je první teze. Druhá teze je taková, že I kdybychom odešli, tak rozhodně nepřestaneme být jaksi cílem zájmu některých mocností. Představa, že odejdeme z NATO nebo z EU a Německo v tu chvíli ztratí veškeré zájmy na české elektřině a na dalších komoditách, které tady máme, tak je samozřejmě naprosto mylná a najivní a já myslím, že je prostě nezbytné jít krok po kroku. A ten první krok je skutečně začít vystupovat souveréně a svrchovaně v rámci těchto mezinárodních organizací. Pokusit se prosadit naše národní zájmy a v případě, že to nepůjde, tak potom velmi jaksi promyšleně a strategicky odejít, ideálně ve spolupráci s dalšími státy, které už nebudou chtít ve tom spolku setrvávat. Že ty tendence odstředivé tady jsou, to je naprosto zřejmé a myslím, že pokud EU skutečně prosadí zrušení práva VETA, tak to bude její konec. My tvrdíme, že EU se rozpadne dřív, než bychom z ní stihli vystoupit a myslím, že současní bruselští úředníci na tomto procesu velmi usilovně pracují. Nedovedu si představit, že členské státy jako je Maďarsko nebo případně Itálie, pokud vyhraje volby Giorgia Meloni, že by zůstali ve Svazku, ve kterém by neexistovalo právo VETA, protože by de facto ten národní zájm byl rozmělněn a pak už by nám skutečně definitivně diktoval politiku Brusel a pak si myslím, že by byl opravdu na čase velmi vážně zvážit odchod ve spolupráci s dalšími státy. Ondro. Mluvčí 1: Já jenom, promiň Petře, jenom takové krátké malinké doplnění. Ony, jak si ty původní ideály Evropské unie, které byly založeny na jednotném hospodářském prostoru a volném pohybu zboží a kapitálu, to nejsou myšlenky špatné. My jako v žádném případě se jich nezříkáme a neříkáme, že tohle bychom chtěli opustit. Problem nastal ve chvíli, kdy Evropská unie získala pravomoc rozhodovat o tom, co se děje v jednotlivých členských státech. A tím došlo prostě k narušení suverenity těch států. A úředníkům v Bruselu to natolik stouplo do hlavy, že už jaksi nevěděli, kdy toho je dost a začali nařizovat, jak velké mají být okurky a kolik mrkve můžete mít v jaké potravině a to už je prostě přes čáru. A aby my jsme v Evropské unii se trvali, tak my se musíme snažit o to, aby se vrátila k těm původním myšlenkám, které ještě byly zdravé a prospěšné. Evropská unie musí být servisní organizací, která slouží tomu primárnímu účelu. Evropská unie nesmí být orgán, který je nadřazen parlamentům jednotlivých států a rozhodovat o tom, co si v jednotlivých státech smí a nebo nesmí. Mluvčí 2: Já naprosto souhlasím a jenom dodám, že historie ukazuje, že vlastně žádný nadnárodní celek na území Evropy nevydržel věčně. Ani svatá říše římská to nedokázala, nedokáže to ani Evropská unie a já myslím, že jsme velmi blízko k jejímu rozpadu. Podle mého názoru se skutečně rozštěpí na několik subjektů, že zůstane třeba nějaké to jádro ve složení Německo-Francie-Benelux, ale ostatní státy půjdou svojí cestou. Podle mého názoru by bylo teď naivní a hloupé pracovat na Czech Zitu, který by nám trval mnoho a mnoho let a byl by pro nás nesmírně náročný, ale je mnohem rozumější a strategičtější připravovat se společně s dalšími státy, které jsou nám blízko, ať už z hlediska mentality a kulturního dědictví na ten okamžik, kdy ta Evropská unie se rozpadne. A ta doba bude v příštích měsících natolik turbulentní, že si myslím, že ten okamžik je před námi blíže než dále. Tak, to byly otázky od diváků. Ondro, ještě něco? Mluvčí 1: Je to možná jedno takové historické okénko. Neustále se přetřásá taková ta myšlenka jednotné Evropy a nějaké evropské federace a jednotného evropského národa. A já si vždycky říkám, jestli ti lidé, zejména občané České republiky, kteří toto prosazují, jestli si uvědomují, kolik osobností muselo zaplatit jaksi různými ústrky, příkořím, aleskdy I životem za to, že mohla vůbec vzniknout samostatná Česká republika nebo Československo. Ať se vrátí na základní školu a připomenou si, co to znamenalo české národní obrození. Co to znamenalo stavení národního divadla. Kolik usilí vyvinul Tolmáš Garrigue Masaryk pro to, aby mohlo Československo vzniknout. A oni vlastně tou svojí snahou vrátit Českou republiku zpátky do jaksi takového područíte toho celoevropského státu, vlastně, z mého pohledu, plivou do tváře těm, kteří se o tu samostatnou Českou republiku zasadili. Takže to jenom tak do historie. Mluvčí 2: Já jenom dodám jednu věc a to je to, že na Evropě je právě krásná ta rozdílnost různých národů, ta jí činí bohatou, ta jí činí úspěšnou a je naprostý nesmysl, abychom se snažili tyto rozdíly potřít a vytvořit tady jeden evropský supernárod. Je to absolutně slepá ulička a my s ní musíme okamžitě vycovovat, co nejrychleji to jenom jde. Pánové, to byly otázky diváků a já vám moc děkuji za dnešní diskuzi a rád bych vám každému dal závěrečné slovo k tomu, abyste řekli to, co považujete nejdůležitější z hlediska postavení České republiky ve vztahu k mezinárodní politice a ve vztahu k bezpečnosti naší země. Ondro, pojď začni a skončíme u pana generálu. Mluvčí 1: Nejdůležitější. Prostě začněme se chovat a vyjadřovat profesionálně. K tomu, aby jsme to mohli začít dělat, je potřeba, aby jsme měli profesionální politiky, aby jsme měli v politice lidi, kteří rozumí tomu, co dělají, kteří nepodléhají populismu, nepodléhají tomu, čím je tlačí média a aby skutečně kdykoliv hájili zájmy České republiky a občanů České republiky. Protože politici tam nejsou zvolení pro to, aby hájili zájmy jakékoliv cizí mocnosti nebo jakéhokoliv mezinárodního úskupení. Primárním pro každého českého politika musí být zájem českého občana a zájem o bezpečnost a stabilitu České republiky. Mluvčí 2: Děkuji moc, Petře, je to tvoje. Mluvčí 0: Vy už jste to, pánové, tak všechno hezky řekli, tak já se omezím jenom na to konstatování, co je zahraniční politika. Zahraniční politika je nástroj na prosazování české politiky v zahraničí. Není to nic tajuplného, není to něco, čemu by naši občané nerozuměli, ačkolivže velké usilí to zastříd do mnoha krásných frází o jednotné Evropě. Opakuji, je to nástroj na prosazování našich zájmů v zahraničí. A tento nástroj musíme používat v uči komukoliv, včetně našich spojenců. My jsme si spletli to, že budeme členy nějakého klubu, ať je to NATO nebo Evropská unie, s tím, že budeme jenom poslouchat a nebudeme uplatňovat vlastní názor. Není tomu tak. Pokud chceme skutečně dělat rozumnou, sebevědomou a konzistentní zahraniční politiku, musíme začít právě tam. Právě tam, protože jedině tak se podaří něco, co už možná se podaří, co už možná nevýjde, to je zastavit rozpad Evropské unie. Jedně tím, že věci správně pojmenujeme a budeme konsekventně trvat na jejich řešení. To neplatí jenom v uči Evropské unie, to platí I v uči všem státům světa. Taková by měla být zahraniční politika a já doufám, že taková bude. Mluvčí 2: Děkuji moc, Petře. Pane generále. Mluvčí 3: Já nemám příliš, co bych k tomuto dodal, snad jenom to, že situace u nás mi nepřijde vůbec jiná než v jiných státech Západu, v západní Evropi, v spojených státech Kanadě a podobně. A myslím si, že jestliže má dojít k něčemu, k nějakému osvobození, myslím osvobození jaksi duchovnímu a z toho vyplývajícímu praktickému, praktickým politickým krokům a návratům ke zdravému rozumu, protože my žijeme ve virtuální realitě. A tak si myslím, že to musí nastat všude a v první řadě patrně ve spojených státech. Já bych řekl, že a teďka zakončím asi velmi ponuře, ale současně veselé, takže vlastně tragikomicky, vždycky jsme za komunismu a už letos ještě, jestli vydržím pár měsíců, tak mě bude 69, takže si to pamatuju, jak jsme říkali, ono se to musí nejdřív podělat v Sovětském svazu a teďka se to musí podělat ve spojených státech. Mluvčí 2: Děkuji moc za všechno, já bych to schrnul jednou jedinou větou, která je podle mě názoru klíčová a možná je takovým samery toho všeho, co jste říkali. Podle mě názoru je nejdůležitější, abychom si přestali lhát, protože si lžeme neustále, nesadeně v médiích a slyšíme lži ze strany politiků a začínáme si říkat pravdu. To je to nejdůležitější. Děkuji vám, že jste sledovali dnešní debatu, myslím, že vás mohla bavit a že jste se určitě dozvěděli spoustu nových informací a samozřejmě buďte pro hezký den.Kopírovat text

Generálmajor v záloze Petr Pelz, bývalý ředitel Vojenského zpravodajství a pozdější velvyslanec v Afghánistánu, místopředsedové strany PRO Ondřej Svoboda a Petr Vacek, kandidát do Senátu pro volební obvod 25 – Praha 6 a Jindřich Rajchl, předseda PRO vedli odbornou debatu na téma „Mezinárodní politika České republiky a bezpečnost“. Vybrat nejzajímavější pohledy a názory na danou problematiku je nemožné. Podívejte se na ni sami.

Screenshot není k dispozici