← PhDr. Matěj Stropnický

někdy to na mě přijde a musím, minulej pátek byl ten případ.🙃 Všeho jsem nechal a vymyslel si na sobotu vejlet. Trasa byla autem do bodu A, pak pěšky do bodu B a C a z něj vlakem k autu zpět do bodu A. Body A,B,C byly obvykle nebo zcela nepřístupné zámky na rozhraní okresů Česká Lípa a Litoměřice, protože máloco mi na Sedlčansku chybí tolik jako Český středohoří. Hodina a půl telefonátů, při nichž jsem mluvil s lidmi z místních spolků, se starostkami dvou obcí a se dvěma soukromými majiteli, na které mi na obcích dali čísla. A světě div se, po patnácti telefonátech byl itinerář na druhej den hotov. V 9.30 už jsem stál před někdejším letním sídlem litoměřických biskupů ve STVOLÍNKÁCH a za chvíli mě prováděla starostka paní Ištoková dokonce s manželem tímhle klenotem, který zvenku vypadá jako kysna, ale uvnitř září zaprášenou nádherou úplně všechno: fresky, čtvercový parkety, malovaný dveře, občas kus kamen, všechno hodně původní a před obnovou, což mám paradoxně nejradši. ❤ Paní starostka má zámek velmi pevně v paži. Občas je tu nějaká akce a při té se otevírá, ono i proto, že když obec zámek před lety koupila, musí pořád obhajovat, že udělala správně a že to není jen černá díra na prachy (což se snadno může stát). Loučíme se a já dost svižně přecházím dost zapadlým krajem do KONOJED (příchod 12.45), kde zhruba 20 let opravují klášter přestavěný na zámek s kostelem manželé Přibylovi. Mně to sem vyšlo do polední pauzy paní správcové Duchoňové, ale je moc milá a jde si pro mě (to já teda u sebe nedělám..). Jdeme nejen do i běžně otevřeného kostela, ale právě i do zámku, který se opravuje po armádě a přístupný není. Štukují místnost po místnosti, je jich asi 90, naprostý peklo práce. Zvenku je už hotovo, i sochy přežily, v zámku bude Alzheimer center (snad na mě zbude komůrka) a renovace kostela uvnitř probíhá. Kostel je ovšem opravdu pecka. Ty kláštery byly zatraceně prachatý a měly u toho ovšem ten nejlepší vkus (škoda, že tahle kombinace je dnes tak zřídkavá, a nemyslím tím u klášterů). Tak obrovskou emporu jsem ještě neviděl, do lodi by tu mohly padat desítky kastrátů najednou, kdyby se tu točil Farinelli. Mramor (asi adnetský vápenec) je přehlídka všech cukrářských chutí, ba i vůní. A mnoho ještě pěkně, barokově zašlého. ❤ Třetí místo (a už jsem po dvaceti kilácích nahorudolu docela ušlej): LIBĚŠICE, zámek, 17hod z večera, kolem kterýho vždycky když jedu, tak málem nabourám, protože má dvě řady soch podél silnice a další ještě na balustrádě ohradní zdi. ❤ Patří manželům Cikánovým, kteří mají v Praze cestovku a jejich rekonstrukční plán je teď trochu ve hvězdách. Vnitřek je hodně jinde: donedávna tu byla dětská léčebna a striktní hygienické předpisy překryly novými materiály všechno původní. Tady už návrat do dávnověku nemá smysl a plně bych podpořil zcela moderní využití. Nezapomeňte cestou k nádraží obdivovat skleník! Ve vlaku Liběšice-Stvolínky jsem usnul tak rychle, že jsem zaspal už Úštěk. Jo, a ještě jedna drobná: když jsem si objednával v liběšické hospodě limonádu a utopence, vedle na výčepu stojící chlap povídá: Vy jste bratr toho politika? JAKO BRATR? No se mnou samým si mě ještě nikdo nesplet, Liběšice maj primát! 😆Kopírovat text

Screenshot není k dispozici