Mgr. Jan Grolich

Víte, proč mám rád 17. listopad? Protože je to den naděje. A přitom to byl v roce 1989 den, kdy to vypadalo, že žádná naděje není. Že vítězí násilí. Ale nakonec vyhrála naděje, že můžeme žít jinak. Že nemusíme žít ve lži. Dodnes mě fascinuje, že tahle naděje byla pro všechny. Nesli ji ti, kteří se neohnuli, nezadali si se zlem a kvůli tomu skončili i ve vězení. A přesto ji nabídli všem – nejen hrdinům, ale i těm, kteří měli strach. Nesli ji i zbabělcům. Každý se jí mohl chytit a začít znovu a líp. Každý mohl začít žít v pravdě a lásce. A stejně jako tehdy, i dnes je 17. listopad především o osobní odvaze. Je jenom na mně, jestli si budu říkat pravdu, nebo si budu nalhávat, že se to „nedá dělat jinak“, a že tady musím trochu ohnout morálku a tam zase svědomí… Tenhle souboj dnes vede každý sám v sobě. A je to sakra těžké. A možná je právě proto někdy mnohem jednodušší tu naději zpochybnit. Plivnout na ni a říct, že to všechno bylo domluvené, nebo že všude jsou bývalí komunisti nebo noví bolševici a kdoví co ještě. Já tohle neberu. Ta naděje tu pořád je. Díky za to ✌️🇨🇿