Mgr. Renáta Zajíčková

Souhlasím s vámi v tom, že každá povinnost vymáhaná státem musí mít racionální opodstatnění. Jako konzervativní politička se na to dívám optikou efektivity a smysluplnosti: Bezpečnost jako veřejný zájem: Plavání je v našem vzdělávacím systému historicky ukotveno jako základní dovednost pro přežití a prevenci utonutí. Stát zde definuje minimální standard gramotnosti – stejně jako u čtení nebo počtů. Arbitrární dotace 40 hodin vychází z dlouhodobé pedagogické praxe, která říká, že za tento čas se průměrné dítě naučí základy, které mu mohou zachránit život. Povinnost vs. financování: Můžeme vést debatu o tom, zda má být plavání v Rámcovém vzdělávacím programu (RVP) povinné. Ale dokud v něm je, platí jednoduché pravidlo: stát si tuto službu u škol objednal a musí ji zaplatit. Můj nynější boj není o "chvále plavání", ale o principu, že stát nemůže nařizovat povinnost a pak potichu poslat účet rodičům. Svoboda a odpovědnost: Pokud ministerstvo dojde k názoru, že na plavání nemá zdroje, musí mít odvahu jej z povinných osnov vyjmout a nechat rozhodnutí na školách a rodičích. To je férový přístup. Alibismus, kdy povinnost zůstává, ale peníze mizí, je přesným opakem pravicové politiky. Právě proto prosazuji reformu financování "na žáka". Ta by ředitelům a zřizovatelům dala jasný balík peněz a větší svobodu v tom, jak s ním naloží, místo aby byli rukojmími nepřehledných tabulek a náhlých škrtů z centra.