Mgr. Renáta Zajíčková

Odklad modernizace výuky není řešení, je to jen koupený čas. Jak ho využijeme? Ministr školství právě oznámil, že se plánovaná modernizace vzdělávacích programů (tedy to, co a jak se naše děti učí) o rok odkládá. Pan ministr to prezentuje jako záchranu situace na poslední chvíli. Je ale fér s úsměvem připomenout, že u samotného zadání těchto změn před lety sám stál. Z toho, že odklad navrhnuje „jen“ o rok, vyplývá jedna pozitivní zpráva: Změny, které mají děti vést k přemýšlení a praktickým dovednostem namísto pouhého biflování, dávají smysl. Obzvlášť v době masivního nástupu umělé inteligence (AI) si nemůžeme dovolit výraznější odklad kompetenční a digitální reformy, jinak naše děti ztratí na trhu práce konkurenceschopnost. Vím naprosto přesně, o čem mluvím. U nás na gymnáziu intenzivně pracujeme na novém školním vzdělávacím programu a náš původní termín dodržíme. Z vlastní ředitelské a kantorské zkušenosti ale mohu potvrdit to, co dnes cítí stovky mých kolegů: tohle není kosmetická úprava osnov. Je to hluboká proměna přemýšlení o výuce a o roli učitele. Znamená to často doslova „vyrábět hodinu“ od základů. Je to extrémně časově i mentálně náročné, vyžaduje to opustit komfort zaběhnuté frontální výuky a chce to i notnou dávku profesní pokory. S tím, že chybí propracovaná metodická podpora ze strany státu, tak musím bohužel souhlasit. Dlouho jsme se v debatách točili na margináliích, místo abychom učitelskou komunitu na tuto zásadní změnu skutečně připravili. V mé otevřené anketě se se čtyřmi stovkami ředitelů z celé republiky naprosto shodujeme: Učitelé se moderní výuky nebojí a nechtějí ji bojkotovat. Ale logicky odmítají po večerech vymýšlet složité tabulky a suplovat práci úředníků. Stát jim prostě nedal srozumitelné a jednoduché materiály, o které by se mohli opřít. Školy teď logicky tápou, čtvrtina z nich přípravy raději úplně zastavila. Tento odklad tak nese jedno obrovské riziko – ještě více prohloubí nůžky mezi školami. Ty progresivní půjdou dál samy, zatímco ostatní budou dál stát na místě a čekat na pokyny "shora". Můj postoj je jako vždy založen na zdravém rozumu: Některým školám určitě více času pomůže. Pokud stát potřebuje rok navíc, aby učitelům dodal to, co reálně potřebují (a nenutil je do byrokratického pekla), nebudeme se hádat jen proto, abychom se hádali jako opozice. Odklad podpoříme. Chci ale zdůraznit, že samotný odklad bez jasného plánu nevyřeší vůbec nic. Nejistota v terénu trvá a musí okamžitě proběhnout konstruktivní debata o tom, jak ten rok využít, aby se situace za dvanáct měsíců neopakovala. Musíme jasně vědět: Co se tedy změní? Jak to bude s druhým cizím jazykem? Jak se změní přístup NPI k podpoře škol? Bude jen více brožurek a usměvavých videí, nebo školy konečně dostanou do ruky funkční nástroje a prostředky na to, aby mohly změnu úspěšně uřídit? Pojďme ten získaný rok společně odpracovat. Platí totiž jednoduché pravidlo: Učitel má svou energii věnovat vašim dětem, ne vyplňování úředních papírů. Další promarněný rok v nejistotě si totiž vzdělání našich dětí zkrátka nemůže dovolit. Nabízím ministerstvu pomocnou ruku a konstruktivní debatu.