← MVDr. Pavel Bělobrádek

Moje zamyšlení k 28.10. Kdo je vlastenec? Vlastenectví, čili láska k vlasti, je jistě pozitivní hodnota. Pokud je skutečně položena na tomto pozitivním citu, pak v ní není prostor pro nenávist k jiným. Zdravá a zralá láska není nekritická, zaslepená, ani nabubřelá. Být patriotem je výrazem hrdosti, ale i upřímnosti k městu, regionu, státu. Takový člověk nemá potřebu si zvyšovat sebevědomí porovnáváním se s jinými, v čem jsem lepší, první, výjimečný. Ví, že vše a každý (vyjma Boha) má svoje klady i zápory, že jsou věci k chlubení i k stydlivosti. U sebe samého, v rodině, v národě. Identita a sebeurčení jsou důležité, ale bez nadhledu, velkorysosti a poctivosti k sobě, blízkým i vlastní historii se lehce mohou stát záminkou pro léčbu komplexů méněcennosti, zástěrkou pro vlastní neúspěchy, selhání a chyby. Fangličkářství, šovinismus a zneužití sounáležitosti se objevují v každé generaci a snad v každém moderním národě. Ne nadarmo už Karel Havlíček Borovský psal: „Kéž by nám Pán Bůh všeliké to vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil!“ Ve jménu národa a vlasti, ve prospěch spoluobčanů a veřejného dobra se dá vykonat a udělalo mnoho. Ale snadněji se dá zneužívat těchto pojmů k hlásání nenávisti k druhým, k dávání za vinu našich neúspěchů jiným a hledáním vnitřních i vnějších nepřátel jako výmluvy k našim vlastním nedostatkům a chybám. Pro křesťanské demokraty má svoji lidskou důstojnost, svoje nezadatelná práva a svoji hodnotu každý. Bez ohledu na svoji národnost, zdravotní stav, věk, rasu, nebo sociální postavení. Právě proto vlast a národ jsou pro nás úkolem, nikoli berličkou.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici