PhDr. Marek Ženíšek

Evropa musí přestat jen reagovat. Rusko musí předem vědět, jakou cenu zaplatí. Rusko proti Evropě nevede klasickou válku. Testuje nás pod prahem otevřeného konfliktu: kybernetickými útoky, sabotáží, zpravodajskými operacemi, dezinformacemi, drony i provokacemi. A my pořád děláme, že každý z těch případů je něco jiného. A tahle vláda v tom je úplně na špici. Jeden kybernetický útok řešíme jako kybernetický útok. Jeden požár jako trestný čin. Jeden dron jako incident. Jednoho agenta jako policejní případ. Jednu sabotáž jako izolovanou událost. Je to pohodlné. Je to zoufalé. A hlavně je to nebezpečné. Protože Rusko tyhle věci izolovaně nevnímá. Pro něj je to jeden celek. Jeden dlouhodobý test toho, co si ještě může dovolit, jak daleko může zajít a kde konečně narazí. A pokud pokaždé uděláme jen to, že vyřešíme konkrétní incident a pak počítadlo vynulujeme, Moskva dostává velmi jednoduchý vzkaz: pokračujte. Rusko se nezastaví proto, že budeme dělat, že nevidíme, co dělá. Nezastaví se proto, že budeme nekonečně opatrní. A už vůbec ne proto, že každý další útok označíme za samostatný případ, který si nezaslouží širší odpověď. Tahle politika prostě nefunguje. Pokud budeme každý útok posuzovat zvlášť, umožníme Rusku posouvat hranici krok po kroku. Vždycky jen o trochu. Tak, aby žádný jednotlivý incident nebyl „dost velký“ na skutečnou reakci. A přesně v tom je ta metoda. Nejde o jeden velký útok. Jde o desítky menších kroků, které mají jediný cíl: zjistit, kolik toho Evropa snese, než skutečně odpoví. ⚠️ Proto musí Rusko vědět, že každý další prokázaný útok bude mít vyšší cenu než ten předchozí. Odpověď nemusí být vždy vojenská. Ale Rusko musí vědět, že vojenská být může. A naše kroky musí skutečně bolet. Může být ekonomická. Zpravodajská. Diplomatická. Kybernetická. Může přijít jinde a jinak, než Moskva čeká. Ale musí přijít. Pokud Rusko provede závažný kybernetický útok, nemůžeme pouze opravit systémy a pokračovat dál. Pokud ohrožuje evropský vzdušný prostor, nestačí pokaždé jen protest. Pokud ohrožuje podmořskou infrastrukturu, nestačí jen vyšetřit škody, všechno opravit a čekat na další incident. Musíme být schopni také aktivně působit. Rozbíjet zpravodajské sítě. Posilovat protivzdušnou obranu. Cvičit rychlé přesuny. Chránit infrastrukturu. Měnit legislativu tam, kde současná pravidla neodpovídají realitě. A hlavně přestat Rusku dávat jistotu, že naše reakce bude vždycky pomalá, omezená a předvídatelná, a že nakonec skončí jen „tvrdým odsouzením“. Protože tvrdé odsouzení, po kterém se nic nestane, není odstrašení. Rusko nemusí předem vědět, jak přesně odpovíme. Musí ale vědět, že odpověď přijde. A že každý další útok bude stát víc než ten předchozí. Naše vláda řve pořád dokola “mír mír” a tím ohrožuje naši bezpečnost.