PhDr. Marek Ženíšek

Když jsme v květnu 2022 jeli s poslanci z celé Evropy vlakem do Kyjeva, mluvili jsme o nejhorším možném scénáři. Nezačne velkou invazí. Začne jednou raketou. Dopadne na Polsko, Slovensko nebo do Pobaltí. Nikdo nezemře, a tak se ozve: zachovejme klid. Neeskalujme. Neděsme lidi. Pak přiletí další. Objeví se první mrtví. A znovu uslyšíme, že je třeba situaci uklidnit, počkat na vyšetřování a hlavně se nenechat vyprovokovat. Jenže Rusko nevnímá zdrženlivost jako projev rozumu. Vnímá ji jako slabost. Když neuvidí rozhodnou odpověď, půjde dál. Útoky zesílí. Mrtvých budou desítky, možná stovky. A zatímco budou dopadat rakety, Evropa bude jednat o tom, co přesně se stalo, kdo má reagovat, jak rychle lze přesunout techniku a zda už skutečně nastal čas použít slovo válka. Teprve potom většina lidí pochopí, že jsme byli napadeni. A právě tehdy znovu vystoupí hlasatelé falešného míru. Budou říkat, že musíme za každou cenu zabránit třetí světové válce. Že je lepší ustoupit. Obětovat kus Evropy. Přenechat Pobaltí Rusku, nechat Polsko padnout a smířit se s tím, že o budoucnosti Česka a Slovenska se bude rozhodovat v Kremlu. Budou tomu říkat mír. Ale mír, který odměňuje agresora, není mír. Je to kapitulace a pozvánka k dalšímu útoku. Putinův režim se nezastaví před našimi obavami ani před našimi prohlášeními. Zastaví se pouze před silou, jednotou a jistotou, že každý útok na evropskou zemi vyvolá okamžitou a drtivou odpověď. Rusko musí vědět, že ani jediný metr území NATO nedostane zadarmo. Protože čím déle budeme ze strachu před válkou ustupovat, tím jistěji ji nakonec přivoláme.