Radomír Nepil

Vlajky, které pošlapaly památku obětí Sedmého října si svět připomíná výročí dne, kdy Hamás rozpoutal masakr, při němž bylo zavražděno přes tisíc izraelských civilistů, stovky dalších odvlečeny do zajetí a celé rodiny vyhlazeny. Pro židovský národ je to nejtemnější den od druhé světové války. Měl by být okamžikem tiché úcty, solidaritou s oběťmi a varováním před nenávistí, která vede k teroru. Namísto toho se na českých univerzitách objevily palestinské vlajky a transparenty, které v ten samý den zlehčovaly brutalitu a obracely vinu proti obětem. Je to akt nevkusné necitlivosti, který není možné obhajovat akademickou svobodou. Ta neznamená právo dělat z univerzit nástěnku ideologické propagandy a už vůbec ne propůjčovat akademickou půdu symbolům, jež jsou neoddělitelně spjaty s hnutím, které spáchalo masakr. Univerzity mají být místem kritického myšlení, ne tribunou pro jednostrannou agitaci. Pokud studenti touží vyjádřit politický názor, mají k tomu prostor na demonstracích, v médiích či na sociálních sítích. Přivlastňovat si univerzitní instituce k vlastnímu aktivismu je ale zneužitím důvěry a autority, kterou jim společnost svěřila. Je správné, že některé fakulty oznámily disciplinární řízení. Jde o jasný signál, že univerzity nejsou politickými stranami ani aktivistickými platformami. Pokud by zůstaly mlčet, legitimizovaly by chování, které pošlapává památku obětí teroru. Vlajky vyvěšené 7. října nebyly symbolem solidarity. Byly to vlajky hanby. Hanby části studentské obce, která nedokáže rozeznat kritiku od omlouvání fanatismu. Hanby, která uráží oběti a snižuje vážnost akademického prostředí. A hanby, která ukazuje, že i vzdělaní lidé mohou podlehnout ideologické zaslepenosti, pokud ztratí schopnost soucitu a rozlišování.