← Mgr. Pavel Fischer

Moje pracovní cesta na Ukrajinu pokračuje přesunem do Kyjeva, kde nás po krátké poradě v hotelu poplach zahnal do krytu. Naštěstí jsme tam nemuseli být dlouho a nenabrali jsme příliš velké zpoždění. Jednali jsme pak s místopředsedou ukrajinského parlamentu Oleksandrem Kornijenkem a poslanci. Poprvé navštívil Prahu v březnu roku 2022 – tehdy jsme s ním v Senátu řešili, jak poskytnout v rekordním čase co nejúčinnější pomoc pro jeho zemi, která se ocitla pod ruskou palbou. Váží si toho, že jsme patřili k prvním, kdo Ukrajině pomohli. Jsem potěšen, že se za tu dobu mezi námi rozvinulo skutečné přátelství. Pokračovali jsme jednáními se členy zahraničního výboru (o dalších dodávkách výzbroje, vzájemných vztazích a budoucí obnově Ukrajiny), pak ve výboru pro bezpečnost a obranu (o dodávkách zbraní a dalších konkrétních otázkách další spolupráce, také v souvislosti se zničením Kachovské přehrady), dále na ministerstvu obrany s náměstkem Oleksandrem Poliščukem, kde dostáváme poslední zpravodajský briefing z bojiště. Zvláštní atmosféru jsem cítil u památníku obětí hladomoru, kterých bylo podle odhadů až pět milionů. Tehdy se Stalin rozhodl Ukrajinu zlomit a porobit násilím za pomoci zákona pěti klasů. Konfiskoval majetek sedlákům, a tak v zemi, která bývala obilnicí Evropy, zavládl hlad a bída. Stalinův postup připomínal genocidu. Rusko se dnes ke své odpovědnosti za hladomor nechce hlásit, ale blokováním dodávek pšenice z Ukrajiny Rusko ohrozilo nedostatkem potravin celý svět. Kytice na místě památníku tak odkazují nejen k minulosti, ale i k dnešním událostem na Ukrajině. Během setkání s místními mě dojalo několik okamžiků. Například když mi jedna Ukrajinka vyprávěla o tom, jak se kdysi od své babičky poprvé dozvěděla, že většina jejích příbuzných zemřela následkem hladomoru. Dnes nemůže být doma kvůli Rusům. Nebo když se nás v restauraci číšník zeptal, odkud jsme, na což reagoval s odzbrojující vděčností – přesně věděl, kdo Ukrajině pomohl mezi prvními a jak moc. A třetí případ byl, když mi cizí muž děkoval za to, co udělala naše země pro jeho rodinu – manželku a děti nechal odjet do Frýdku-Místku dříve, než ruská vojska obsadila Irpiň a Buču, odkud pocházejí. Jeho rodina už je dnes zpět v Buče – ruská armáda už na ně nemíří tanky, ale „jen“ raketami a drony, které se protivzdušné obraně daří účinně likvidovat. Pokračujeme v programu. Díky, že čtete moje zprávy, přihlásím se zase později.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici