Alena Schillerová

Vážení přátelé, Češi a Němci jsou už dávno smíření. Vždyť jsme v roce 1997 podepsali Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích. Němci v ní litují svých zločinů spáchaných na nás a my zase litujeme, že během jejich odsunu došlo k excesům a zbytečnému utrpení. Teď už je nejvyšší čas, aby smíření dosáhli i sudetští Němci. Všem je jasné, že Benešovy dekrety nezrušíme. Tak proč jitřit staré rány? Narodila jsem se v Brně, a tak všechny ty události okolo sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu vnímám asi citlivěji . Viděla jsem, jak pan Bernd Posselt řeční během piety za oběti holocaustu. Myslím, že kdyby zůstalo jen u toho proslovu, opravdu bychom to mohli vnímat jako akt smíření. Jenomže on to byl spíš takový úvod sjezdu sudetských Němců na brněnském výstavišti. A já se vnitřně ptám, kolik z té tisícovky zúčastněných bylo předtím na pietě za nacistické zločiny? Pořádat sraz Sudetendeutsche Landsmannschaft na českém území je pro mě osobně těžké nebrat jako provokaci. A pomalovat sochu Edvarda Beneše, jak se stalo pár dní předtím, je pomatenost. Ta socha stojí před právnickou fakultou, na které jsem sama studovala. Je součástí mých vzpomínek. A taky nám připomíná 17. listopad 1939, kdy nacisté zavřeli české vysoké školy a část jejich studentů odvlekli do koncentračních táborů. „Vaši vůdcové byli zastřeleni pro spojení s Židem Benešem!“ řvali tehdy esesáci, než je nahnali do dobytčáků. A teď, po 87 letech dva Češi v předvečer srazu Landsmannschaftu v Brně pomalují Beneše červenou barvou. Je mi z toho smutno. Rozhodně nechci těmito slovy vyhrocovat debatu. Právě naopak, ohrazuji se proti těm, kteří začínají dělat dusno tam, kde už byla historie uzavřena. Češi a Němci spolu žijí v míru dávno a nepotřebují k tomu „smíření“, které servíruje českému národu pan Posselt. Zachovejme klid, přátelé, mějme se navzájem rádi a stejně tak i naše sousedy. A hlavně nenechejme se vyprovokovat Hezký víkend.