← Mgr. Martin Kupka

V posledních dnech se objevují různé návrhy, jak zabránit tomu, aby se Tomio Okamura stal předsedou Poslanecké sněmovny. Jedni volají po jednání s Andrejem Babišem, druzí po nabídce tolerance jeho vládě výměnou za jiného kandidáta. Na první pohled to může znít jako rozumný pokus zabránit nejhoršímu. Ale pojďme si férově říct, co z toho je vůbec možné – a co by ve skutečnosti znamenalo. Rozumím těm, kteří se nechtějí smířit s tím, že Andrej Babiš uzavírá koalici vzájemné imunity, jejímž klíčovým bodem je splnění snu Tomia Okamury stát se předsedou Poslanecké sněmovny. Ani já se s tím nechci smířit. Ale musíme být realisté. Můžeme apelovat na Andreje Babiše, aby projevil alespoň ty nejzákladnější morální principy a nepodporoval do čela Sněmovny člověka, který otevřeně říká, že Česko má vystoupit z EU a NATO, a jehož výroky se nijak neliší od těch, které nedávno praskly na Filipa Turka. Můžeme protestovat, můžeme se ozývat, můžeme sepisovat výzvy. Ale kdo si vážně myslí, že Babiš ustoupí? Funkce předsedy Sněmovny je zjevnou cenou za vznik jeho vlády. SPD do ní reálně nikoho neposílá – jejich „odborníci“ jsou Babišovi lidé a Okamura obětoval zájmy své strany jen kvůli vysněnému křeslu. Teoreticky můžeme nabídnout Babišovi hlasy opozice pro jiného kandidáta ANO, aby předsedou nebyl Okamura. Ale to by znamenalo rozpad jeho koalice vzájemné imunity. A Babiš by to udělal jedině tehdy, pokud by měl jistotu, že mu to zajistí vznik menšinové vlády. Je snad někdo, kdo věří, že by se Babiš vzdal pevné většiny výměnou za křehkou podporu opozice? To není morální čin, to je politická naivita. Ano, můžeme jít ještě dál a nabídnout podporu menšinové vládě ANO výměnou za jiného předsedu Sněmovny. Jenže co na to naši voliči? Někdo to může nazvat menším zlem, ale taková vláda by ve skutečnosti žila z hlasů SPD a Motoristů. Tím bychom otevřeli dveře lidem, kteří mluví jako Filip Turek nebo Tomio Okamura, a podkopali všechno, co jsme voličům slibovali. Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly – a tohle by nám voliči jako zradu nikdy neodpustili. A je tu ještě jeden rozměr. Mnozí z těch, kteří dnes vládním stranám vyčítají, že nenabídly Babišovi toleranci jeho vlády, aby zabránily koalici s extremistickou SPD, by zítra se stejným morálním apelem kritizovali, že mu nadbíháme. Řekli by, že se vzdáváme vlastních zásad, že za zlomky vlivu a pár funkcí obětujeme základní hodnoty politiky, kterou jsme vždy hájili. A měli by pravdu. Protože spolupráce s někým, kdo o ni nestojí, není projevem odpovědnosti, ale slabosti. Nejde o to jen „zkusit to“. Jde o to nezradit základní principy. Tolerovat menšinovou vládu ANO by možná na papíře znemožnilo podíl SPD na moci, ale v praxi by vláda fungovala a schvalovala zákony právě díky jejich hlasům. To by nebyl kompromis, ale kapitulace. Ti, kdo dnes hledají „odvážné řešení“, by si měli uvědomit, že politika není o gestech, ale o důsledcích. Není to soutěž o to, kdo projeví víc ochoty ke kompromisu, ale kdo si dokáže udržet pevný kompas. A ten se nezískává počtem vyjednávání, ale schopností říct ne, když jde o hodnoty, na kterých stojí demokratická politika.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici