Mgr. Aleš Dufek

PRAVDA O ZLÍNĚ 3 Byť jsem velký zastánce pokračování výstavby dálnice D 49 z Fryštáku až do Lípy (a paralelního budování dálničního přivaděče z Fryštáku k Vršavě a obchvatu Zálešné), ten největší problém dopravy ve Zlíně souvisí s tzv. vnitřní dopravou. Za první republiky moje prababička chodila každé ráno 6 km pěšky z Lužkovic do práce k Baťovi a navečer se vracela zpět (chtěla ušetřit za dráhu). Dnes hodně obyvatel Zlína (včetně mne) sedne ráno do auta a přejede 3 km ke svému zaměstnání (ale dělám to z důvodu, že během dne musím přejíždět pracovně po Zlíně). Doprava související s městem (tedy nikoli tranzit) tak činí až 90 procent všech motorových vozidel, co se během pracovního dne ve Zlíně vyskytují. Zlín to v zásadě zvládá (zažil jsem zácpy v Praze a Brně) díky své rozloze, kdy jeho centrum od Kvítkové až po Antonínovu je dost prostorné (srovnejme si velikost tohoto centra Zlína a třeba velikost centra Olomouce). Auto představuje v moderní době pro člověka obrovskou hodnotu. Dává mu především svobodu pohybu a většina z nás jí taky využívá. Myslím, že Zlín si na rozdíl od měst se zahuštěnými historickými centry pořád může dovolit rovné postavení chodců, cyklistů, uživatelů veřejné dopravy a řidičů motorových vozidel. Skvělá doplňková věc pro dopravu ve Zlíně mohou být elektrokola.