Mgr. Aleš Dufek

JMÉNO RŮŽE Před deseti lety, 19.2.2016, zemřel Umberto Eco. Italský spisovatel, intelektuál. Více asi o něm napoví jeho román, následně film, Jméno růže. Viděl jsem ho na konci osmdesátých let, jako náctiletý, byl jsem ohromen kombinací historie, detektivky, sexu, mystiky, i v současné době zaručené úspěšné kombinace pro pozornost diváka. Ale Eco je v současné důležitější jako vzor myšlenkového vývoje slušného, pozitivního intelektuála. Narodil se v roce 1932, na vrcholu italského fašismu. V padesátých letech se na univerzitě rozešel s katolicismem, který mu i částečně splýval s dobou minulou. Od té doby byl myšlení levicového. Ale celý život se vyrovnával s bohem, církvi, smrtí.... Na konci šedesátých let se ale stejně rychle rozešel s levicovým extremismem, když viděl, co dokáží hlásat zmanipulovaní studenti při tehdejších studentských bouřích. Stal se individualistou, ale uznával, že ne každý to zvládne, že většina lidí se potřebuje někam zařadit, získat tím "jistoty". V jeho druhém nejznámějším románu, s názvem Foucaltovo kyvadlo, se říká. Uctívat kyvadlo tam, kde zrovna je, nestačí. Je potřeba poctivě se rozhodovat znovu a znovu, hledat neustále ještě lepší bod. Je to samozřejmě analogie s našimi životními postoji. V této době jsme svědky na obou stranách politického spektra naprosto nekritických postojů jedinců k lidem opačného názoru. Lidé chtějí někam patřit. Ale jedině myšlenkový vývoj, poctivé hledání pravdy, ochota kriticky rozebrat na první pohled pro mě nepříjemný názor, jedině to je cesta z krize ven.